Paprsky odpoledního slunce prosvětlují vrcholky statných dubů, mezi nimiž se znaveně proplétá mladý obchodník se svým koněm. Jak les pomalu ustupuje, otevírá se před ním pohled zcela nečekaný. Rozlehlá osada plná upravených domů, z nichž jeden na ty ostatní dohlíží z dvojnásobné výšky. K obchodníkovým uším doléhají pestré zvuky bušícího kladiva, bučení dobytka a bzukot směsice hlasů, jako by nahlížel do včelího úlu. Ale co upoutalo jeho pozornost nejvíce, je mohutná hradba, tyčící se vysoko na kopci nad vesnicí. Slyšel o tomto mocném centru nad řekou Wilthahwou už různé mýty, ale netušil, že většina z nich je pravdivá. Zaradoval se. Tady mu obchody půjdou samy.

S naším mladíkem jsme se ocitli na konci starší doby železné, v 5. století př. Kr. Zrovna přijel k hradišti Závist, do vesnice, na jejímž území se dnes nachází obec Dolní Břežany. A ač tyto dvě osady dělí dva a půl tisíce let, našli bychom mezi nimi mnoho společného. Když se dnes vydáte do Dolních Břežan, patrně také budete překvapeni, jak úhledně na vás budou působit a jak moderní a čistou architekturu v nich najdete. Ještě aby ne, svou blízkostí k Praze jsou Břežany atraktivním místem k bydlení i podnikání, a tak sem investují firmy i zámožní občané. Vlastně v lecčems podobná situace, jako v době rozkvětu hradiště. Jen dnes už temeno Závisti zeje prázdnotou a na jeho někdejší slávu odkazují pouze zbytky valů, hluboko pohřbené kamenné základy sakrálního okrsku a naučná stezka, vinoucí se vzhůru mezi stromy.

V hledáčku archeologů však jsou Dolní Břežany neustále. Stavební aktivita zde stále bují a tak tu archeologické výzkumy nejsou ničím neobvyklým. I náš Ústav archeologické památkové péče středních Čech zde má četné zkušenosti, obzvláště s areálem, na kterém se rozkládá místní škola a mateřská školka. Náš poslední výzkum zde skončil po několika měsících právě nyní, v první polovině listopadu 2016, a odhalil zde další část této kdysi významné osady, do které jsme nahlédli v úvodu. Lokalita to ale byla atraktivní již dávno před tím, protože na stejné ploše se zde podařilo zachytit také pozůstatky osídlení z mladší doby kamenné, konkrétně stopy lidu kultury s lineární keramikou. Nejzajímavější nálezy však pocházejí právě z těch objektů, které původně patřily do starší doby železné. Ovšem než vám je ukážeme, musíme vám nejprve vyprávět o časech, v nichž se zrodily.

Závěr starší doby železné, v archeologii zvaný doba halštatská (podle tehdejšího nepředstavitelně bohatého pohřebiště v rakouském Hallstattu), byl nepochybně jedním z vrcholů našeho pravěku. V 6. a 5. století př. Kr. se totiž začala rýsovat slavná keltská budoucnost Evropy.  Naše území se stalo součástí rozsáhlého středoevropského kulturního okruhu, jehož styky s vyspělými antickými oblastmi zde způsobily velké změny na mnoha úrovních. Jak podle značné různorodosti sídel, od malých neohrazených vesniček v nížinách přes dvorce šlechty až po k nebesům se tyčící opevněná hradiště, tak i podle přepychových archeologických nálezů je patrné, že společnost se v této době stává složitější než kdy předtím a sociální rozdíly jsou stále výraznější.

Ti, kterým se podařilo zbohatnout na obchodování se vzdáleným jihem, na kontrole přístupových cest do oblastí s velkým ekonomickým potenciálem či na válečných taženích, si budují mocná sídla a velkolepé hrobky pod mohylami. To všechno zaplňují nákladným zbožím buď přímo z jižních etruských dílen, nebo napodobené místními zručnými řemeslníky. Bronzové talíře, zobákovité konvice, zlaté náušnice a náramky, tepané bronzové opasky, jemná etruská keramika, bronzové lité zvířecí i lidské figury, tím vším dávali halštatští pánové a jejich ženy najevo své bohatství. My archeologové z každého takového nálezu máme samozřejmě ohromnou radost. Jak se však na takovou okázalost dívali tehdejší běžní obyvatelé, na jejichž práci musely být tyto nejvyšší vrstvy závislé, to se z archeologických výzkumů už nedozvídáme.

Touha po středomořském životním stylu byla jakýmsi hnacím motorem, který ale zároveň napomáhal vytvářet nové pracovní možnosti. Za etruské zboží mohla střední Evropa nabízet zlato a další nerostné suroviny, své vlastní řemeslné výrobky, ale například i otroky. Inspirovat se v tehdejších, byť úspěšných, obchodních praktikách tedy nelze. I když ve Středomoří nacházíme zalíbení stále. Každopádně v 5. století př. Kr. byly i Čechy významnou rychle se rozvíjející oblastí, která si na budoucí konkurenci antickému světu mohla dělat nároky.

Minulost Dolních Břežan očima archeologů

Náš výzkum však není v Dolních Břežanech žádnou první vlaštovkou. V důsledku rozšiřující se obytné zástavby a postupné výstavby areálu školy a školky se v tomto prostoru kopalo již několikrát. Nejpozoruhodnější poznatky však přinesl výzkum archeologů z tehdejší Československé akademie věd v letech 1982-1984, který odhalil, že již v 6. a 5. století př. Kr. byly Dolní Břežany bohatou obcí s majetnými obyvateli. Tým v čele s Karlou Motykovou a Petrem Drdou zde mezi 48 dalšími objekty odkryl základy nadzemní stavby roubené konstrukce o nečekaných rozměrech 9,5 x 14 metrů a vnitřní ploše 135 metrů čtverečních. To není zrovna malý domek, co myslíte?

Také se tomuto domu začalo v archeologii říkat rezidence, nebo také panský dům. Majestátnosti mu však dodával nejen rozlehlý půdorys, ale také patro, kterým musel výrazně převyšovat okolní zástavbu. Do patra se chodilo po zalomeném dřevěném schodišti v západní průčelní části budovy a zastřešeno bylo valbovou střechou. Dům byl navíc také zapuštěn více než jeden metr pod zem, což by napovídalo o existenci poměrně slušných skladovacích prostor. Další domy okolo něj pak byly o mnoho menší a nenápadnější a byly rozmístěny okolo tak, aby tomuto panskému domu nestály v přílišné blízkosti. Kdo byl pán domu, to nám samozřejmě jeho základy neprozrazují, nicméně z nálezů uvnitř je jasné, že byl velmi bohatý. Nesmírně kvalitní keramické nádoby s náročnou a precizní kolkovanou výzdobou, skvělé bronzové šperky, koňská faléra, bronzový řetízek z litých článků, železná podkova a další luxusní kovové předměty, jantarové korále z baltského jantaru či skleněné korálky, to všechno jsou předměty, které si mohla dovolit jen rodina s vysokým společenským postavením.

Výzkum, který se otevřel lidem

I náš poslední výzkum odkryl další stopy po kráse a luxusu, kterými se zdejší obyvatelé kdysi obklopovali. Výzkum byl vyvolán v září jako záchranný, na ploše, kde se už nyní budují základy pro tělocvičnu. Vedl ho archeolog Josef Dufek spolu s pomocí Jiřího Bernata, který má s lokalitou již velké zkušenosti z minulých výzkumů. Podařilo se jim zde vykopat více jak 400 objektů ze starší doby železné i mladší doby kamenné – jamky po kůlových konstrukcích domů, zásobní a odpadní jámy, ale i základy řemeslných dílen. Z doby existence naší halštatské osady, tedy z 6. a 5. století př. Kr., to bylo minimálně pět polozemnic a torzo sloupového domu. Některé z těchto staveb s největší pravděpodobností sloužily právě jako dílny. A všechny byly vzdáleny asi 50 až 100 metrů od místa, kde byl před třiceti lety odkryt výše zmíněný panský dům. Tento výzkum tak tedy odhalil přímé pokračování naší osady z úvodu.

 

Tento výzkum byl ale specifický i v jiném ohledu, než jen v množství pěkných nálezů. Vzhledem k jeho dostupné poloze zaujal i veřejnost, a tak jsme jí otevřeli dveře a dali možnost setkat se s archeologií na živo. V jeden den jsme tam postupně s výkladem provedli celou místní školu s pěti sty žáky, v rámci Mezinárodního dne archeologie v říjnu zase pozvali dospělé obyvatele, aby si přišli poslechnout erudovaný výklad přímo nad archeologickými sondami. A právě nyní se chystá výstavka nálezů v místní škole, která zítra oslaví výročí svého založení a při této příležitosti vyzdvihne i minulost místa, v němž byla vystavěna. Nám se to takhle skutečně líbí. Neděláme totiž archeologii jen pro vědu, děláme ji přeci pro lidi.

 

Slunce spaluje naše holá ramena, když se shýbáme pro několikatisící stéblo rákosu. Dolů, sebrat, nahoru, prostrčit osnovou, utáhnout, narovnat, dolů, sebrat, nahoru… Záda začínají protestovat, ale nesmíme vypadnout z rytmu. Do příjezdu kupců a otevření bran osady zbývá už jen pár hodin a na přístřešky z doby kamenné musíme dotkat ještě několik dalších rákosových rohoží. Únavu z celého týdne úspěšně potlačuje stoupající hladina adrenalinu. Vždyť je to tady zase! Kupecká osada Krumbenowe už potřetí rozdmýchá vlnu pravěkého šílenství! A za to všechna ta dřina stojí.

Se snášejícím se soumrakem se dosud téměř prázdná Pivovarská zahrada v Českém Krumlově začíná zaplňovat. Mezi prvními přijíždí keltský druid, pak dvě neolitické rodiny, tkadlenky doby bronzové, keltský švec, středověká barvířka, halštatský obchodník se solí, varjagové, viking, brníř, řezbáři, bronzíři, kameníci, Germáni a mezi posledními Římani. Vítáme se a objímáme a rozparcelováváme zbytky volného místa v zahradě. Začíná to být docela problém, stanů je hodně a tak keltskou část osady musíme stavět ve dvou řadách. Prostor však není to jediné, čeho je nedostatek, 90 účastníků, kteří se nám letos sjeli, musíme také nasytit. A tak si společně s nimi dáváme ještě v pátek večer další směnu a spolu s dorazivším skvělým kuchařským duem loupeme, krájíme, probíráme plánované dění v osadě a taky spoustu dalších témat ze života. Jsme totiž velká parta kamarádů, kteří se spolu sjíždějí, aby se nejen společně nořili hluboko do minulosti, ale taky si vzájemně pomohli, když je potřeba.

A že tentokrát se skutečně hodila každá pomocná ruka. V sobotu ráno totiž zavládl klasický ranní chaos s úpravou osady, roznášením posterů a městských upoutávek, doděláváním stanovišť a úklidem. Ještě pět minut před desátou odjížděla poslední auta ze zahrady a u některých z nás počínala mírná panika. S příchodem prvních návštěvníků jakoby se však najednou osada uklidnila a všechno začalo fungovat, jak má. Pěkně a přehledně. Stejně jako loni, i letos jsme areál Pivovarské zahrady pojali chronologicky a rozmístili naše kupce v kruhu věků od paleolitu až po vrcholný středověk. K naší velké radosti se nám rozrostla část osady reprezentující dobu kamennou, a tak jsme letos mohli návštěvníkům představit nejen lovce paleolitu a mezolitu a první neolitické zemědělce, ale prvně také eneolit, konkrétně rodinu kultury zvoncovitých pohárů. Plnit se nám zlehka začala také doba bronzová a svůj vlastní prostor dostala i starší doba železná, tzv. halštatská, kterou letos zpestřil i kočovný Skyth z dalekého východu. Následovali již tradiční Keltové z mladší doby železné, familiárně zvané latén, kterých, jako vždy, bylo všude plno. Doba římská byla zastoupena jak divokými a nezkrotnými Germány, tak i vysoce organizovanými a stále vyřazenými Římany. V raném středověku nám sice chyběli pro naše území typičtí Slované, zato přijeli svůj um předvést vikingové ze severu a z východu dobře známí varjagové. Řemeslníci vrcholného středověku ale už byli opět z našich luhů a hájů.

Kupeckých stanovišť tedy bylo letos až nečekaně mnoho. Stejně tak činností, které si na nich návštěvníci mohli zkoušet. Ať už to byla práce s kamenem, od štípání po vrtání a broušení, drcení a mletí obilí, výroba hliněných sošek či jeskynní malba, výroba provazů, ochutnávání pokrmů či oblékání historických oděvů, všechno strhávalo k osahání nejen děti, ale i dospělé. I dětská linie, kterou jsme letos pojali jako Stezku mladého archeologa, přitahovala všechny věkové kategorie, a tak ti nejaktivnější návštěvníci téměř nevěděli, co dřív. A my jim to vůbec nezjednodušili, protože jsme běžný chod osady ještě prokládali přednáškami v různém pojetí (viz program). Během celého víkendu se tak návštěvníci setkali jak s klasickým erudovaným výkladem, tak i s přednáškou ve formě osobního příběhu, divadelní scénky či módní přehlídky. Velkou zábavou byl i průvod městem, kterým jsme se rozhodli přilákat nové návštěvníky. Procházet za dunění pravěkých rytmů a řevu keltských a germánských bojovníků uličkami Českého Krumlova byl silný zážitek, na který většina z nás jen tak nezapomene.

Hřeb Krumbenowe však vždy zasvěcujeme něčemu výjimečnému. Letošní ročník se nesl ve znamení doby přelomu mezolitu a neolitu, která je jedním z nejzlomovějších období lidské minulosti vůbec. Lidé před téměř osmi tisíci lety totiž pozvolna začali přecházet k zemědělství, usazovat se ve stálých vesničkách, chovat zvířata, vyrábět keramiku a oblékat se do látek. Změn, které by naše životy změnily tak výrazně, již od té doby moc nebylo. A proto jsme se rozhodli návštěvníkům tuto dobu představit formou scénky, která však byla více než jen pouhým představením. V sobotním podvečeru se v osadě totiž odehrála mezoliticko-neolitická svatba. Spojili se zde dva lidé, kteří jsou skutečným párem a které osud spojil právě zde, v Kupecké osadě Krumbenowe, přesně před rokem. A my jejich nápad, říci si své neformální ano zde, využili, a tak si mezolitik vzal neolitickou ženu, aby jeho lidu přinesla nové zemědělské znalosti. Takovou událost je samozřejmě archeologicky těžko možné doložit, ovšem my jsme vycházeli z nálezů ze slavné srbské lokality Lepenski Vir (jednou z tamních staveb jsme se dokonce inspirovali a použili ji jako vzor jedné ze staveb, které jsme v naší osadě vybudovali), kde se v jednom období skutečně nacházelo jak lovecko-sběračské osídlení mezolitické, tak i neolitická osada. Ke kontaktům rozdílných kultur tak prokazatelně docházelo a právě takové svazky, jaký jsme my zinscenovali, jsou jednou z pravděpodobných možností šíření neolitických inovací. Tím to ale nekončilo. Každý pravěký svátek byl nepochybně, stejně jako dnes, doprovázen hudbou a tancem. Tedy i naši svatbu jsme spojili s hudebně-tanečním rituálem symbolického lovu srny, její ž masku jsme vytvořili podle nálezu hrobu mezolitické šamanky z Bad Dürrnbergu. Ve chvíli, kdy se již téměř bezmocná srna, naháněná lovcem i tančícím havranem, za zvuku zrychlujícího bubnování rozběhla proti svému lovci a vyběhla po něm, aby se mu zavěsila za krk, přihlížející jen hlasitě vydechli. Svazek byl posvěcen a tak neolitizaci nejstarší části osady již nic nebránilo.

Všechno se to možná zdá z pohledu archeologie jako hraní. Návštěvníci se však živým pravěkem a středověkem nechávají zcela okouzlit a sami pak přicházejí s vlastními otázkami, týkajícími se minulosti i jejích dokladů. Popustit uzdu archeologické fantazie se v tomto případě totiž skutečně vyplatí, protože jedině tak můžeme své interpretace předat i dál mimo náš obor. A že ten obor je skutečně atraktivní potvrzuje i fakt, že letos Kupeckou osadu Krumbenowe navštívilo rekordních 4036 návštěvníků. Akce, která původně vznikla jako nápad dvou mladých spřátelených archeoložek na malý workshop, se tak rozrostla do nepředvídaných rozměrů a přitahuje pozornost, o které jsme ani nesnili. Je to ale také velký závazek. Děláme to dobře? Co všechno můžeme zlepšit? Jak naložit s tím, co jsme vybudovali? Kam to dále posouvat? Všechno je nyní předmětem diskuze. Nezajímá nás ale jen ta archeologická, zajímá nás i názor vás čtenářů a návštěvníků! Ať z diskuzí ale vyplyne cokoli, jedno vám už teď můžeme slíbit určitě. Kupecká osada Krumbenowe otevře své brány i počtvrté!

Celé Krumbenowe 2016 bylo možné jen díky obrovskému nasazení všech „dobových“ účastníků a partě skvělých pomocníků, kterým patří náš velký dík!

Jistě vám neunikl náš nedávný velký objev, který se dostal až na stránky zahraničních médií, jako jsou například prestižní magazín Archaeology nebo National Geographic. Při záchranném výzkumu pod vedením archeologa Tomáše Chlupa ve Velimi u Kolína se nám mezi půdorysy domů z mladší doby kamenné, tzv. neolitu, odhalila také stejně stará studna. A jelikož neolitických studen je po celé střední Evropě skutečně jen několik, nález rozpoutal velkou senzaci. Ovšem neméně senzační jsou i nálezy, které se bezpečně po celých sedm tisíc let uchovaly uvnitř studny.

English version here

Ve vlhkém a bezkyslíkatém prostředí dochází k pomalejší degradaci organických materiálů. Ty se u nás při archeologických výzkumech nalézají pouze vzácně, protože se většinou rozloží. Ve spodní vodou prosáklém jílovito-písčitém sedimentu, kterým byla velimská studna po konci svého užívání zaplněna, se však organické nálezy nerozložily. Nejenže tedy ve studni zůstala zachována její dřevěná dubová konstrukce, ale také mnoho pozůstatků pylů, semen a dalších částí rostlin. To jsme vlastně očekávali. Co jsme ale rozhodně nečekali, byl nález provázku. Ne otisku nebo zuhelnatělého zbytku, ale skutečného, fyzicky dochovaného provázku. Nález tak nesmírně vzácný a svou povahou tak pozoruhodný, že i odborníci na historický textil z něj byli takřka u vytržení.

Ale vezměme to pěkně od začátku. Práce ve Velimi začaly již v roce 2001 pod vedením Miloše Vávry a pokračovaly v etapách až do roku 2016, kdy byla odkryta velká část neolitického sídliště, v jehož jádru bylo nalezeno menší nezastavěné prostranství. Že se v něm ukrývá studna, jsme zjistili v březnu. Její odkrytí a vyzvednutí možných nálezů však bylo potřeba detailně naplánovat a dát dohromady tým odborníků z řad archeologů i paleobotaniků, kteří s tímto u nás neobvyklým nálezem mají zkušenosti. A tak se po několika poradách všichni nad studnou sešli 7. dubna 2016 a pustili se do toho.

Odkrývání bylo velmi náročné, neboť studna byla zahloubena v bortících se labských píscích. Místo precizního odškrabování vrstviček se tak naši odborníci potýkali s masou několika metrů bahnitých nánosů, jež se jim obalovaly doslova na každičké místo těla. Když při postupném vyzvedávání dřevěných trámů objevili celou polovinu kulovité nádoby, která jim svým tvarem potvrdila dataci celé studny do 2. fáze kultury s lineární keramikou, tedy do staršího neolitu, pocítili úlevnou radost. Další překvapení však přišlo vzápětí, když na ně z vrstvy okolo nádoby téměř vypadla skoro sedm centimetrů dlouhá šňůrka, která nejspíše byla původně provlečena oušky nádobky, užívané zřejmě k čerpání vody ze studně.

V celé České republice je už jen jeden jediný další stejně starý fragment provázku, a to několik útržků lněné šňůrky z neolitické studně v Mohelnici, které však nebyly nikdy detailně publikovány. Náš nález tedy otevřel možnost poznání na poli jen málo probádaném, a tak bylo potřeba jednat rychle. Jakmile se takové prastaré organické nálezy dostanou z relativně bezpečného vlhkého prostředí na vzduch, jejich degradace je pak rychlá. Okamžitě jsme se tedy spojili s Helenou Březinovou z textilní restaurátorské laboratoře Archeologického ústavu AV ČR v Praze a během pár dní už byl náš provázek opět v bezpečí, uložen v laboratorní lednici a průběžně zvlhčován roztokem vody a etanolu, aby ani neplesnivěl, ani nevysychal.

Následně byl sestaven konzervátorský tým ve složení Jana Bureš Víchová, Markéta Škrdlantová a Klára Drábková, který se v laboratořích Vysoké školy chemicko-technologické vrhnul do práce. Celý kus sedimentu, v jehož nitru byl provázek ponechán, byl nejprve proplachován na sítu, dokud se neodplavila hlavní část bahna. Jemnější očištění pak už probíhalo pouze vodou pomocí pipety a pinzetou, a tak byl provázek zbaven i těch nejmenších kaménků. Po namočení do speciálního konzervačního roztoku, který jeho vlákna změkčil a zároveň zpevnil, byl týdenním vymrazováním vysušen a uložen do speciální krabičky z vhodných materiálů. Ta měla přímo podle tvaru našeho provázku vytvarované lůžko tak, aby do ní přesně zapadl. A nyní už nezbývá nic jiného, než ho pěkně uložit v depozitáři při stálé teplotě a relativní vlhkosti vzduchu a věnovat se tomu, co nám vlastně všechno může prozradit.

Vzhledem ke svému sedmitisíciletému stáří je totiž v provázek v překvapivě dobré stavu. Podařilo se tak změřit jeho přesnou tloušťku (4 mm) a zjistit způsob jeho výroby. Tvoří ho dva svazky spojené v levotočivém zákrutu. Každý z těchto svazků je stočen pravotočivě z jednotlivých tenčích vlákének. To odpovídá obecně i dalším textilním nálezům, koneckonců si můžete sami vyzkoušet, že když budete stáčet několik pramenů (ať už třeba nitek či vlasů) k sobě, budete je točit s největší pravděpodobností doprava.

Z čeho ale vlákna pochází? Podle technologického rozboru se jednoznačně jedná o rostlinné lýko, otázkou však zůstává, ze které rostliny pochází. Podle výsledků z infračervené spektroskopie jsou vlákna nejvíce podobná konopí, jednoznačné určení však prozatím nebylo možné. Verdikt tedy zůstává otevřen a nezbývá než doufat, že se tento oříšek podaří vyřešit paleobotanikům. Navíc, existuje nemalá pravděpodobnost, že v padesáti pytlích, ve kterých je zatím uložen veškerý sediment ze studně vytažený, bude dalších fragmentů výrobků z rostlinných vláken ještě více. Musíme tedy zůstat trpěliví a počkat, až se podaří všechno důkladně proplavit a prozkoumat.

Pak se spolu s odbornicemi na archeologický textil budeme moci pustit do širších úvah o provázku a výrobě textilu v kontextu mladší doby kamenné a celkově tak rozšiřovat naši znalost tohoto přelomového období naší minulosti. I pouhých sedm centimetrů (přesněji řečeno 6,7 cm) provazu totiž může posunout archeologii zase o kousek dál!