Žhavý kov. Bubny. Slunce. Rozjitřené tváře tanečnic vzhlížejí skrz napjaté paže vzhůru. K nebi. K slunečnímu vozu, který je na konci svého putování, alespoň pro dnešek. Rozpálený proud tekutého kovu opalizuje, zatímco je, jiskříce, vléván do formy. Pravidelné oddechování měchů do výhně doprovází hrdelní zpěv muzikantů a nikdo z přihlížejících už nepochybuje o tom, že do osady přišli skuteční mágové. Nastává nová doba. Věk bronzu. Starý svět a jeho struktury se začínají pomaličku přetavovat a nikdo zatím netuší, co přinese nová éra. Sílu těch, kteří magii zářivého kovu ovládají, je ale dobré mít na své straně. Tak tedy sláva kovolitcům!

Byl bronz v počátcích svého objevu skutečně mytizovaný? Mnoho badatelů předpokládá, že ano. Nová technologie, nové možnosti, nové společenské vrstvy, snažící se je ovládnout. Ať už celý proces probíhal jakkoli, není pochyb o tom, že změny, které s sebou přinesla doba bronzová, zformovaly prostředí celé Evropy na další tisíciletí a položily základy naší civilizace. Jak však tehdejší lidé vypadali a čím se obklopovali, to dnes tuší kromě archeologů jen málokdo. A to je škoda. Proto jsme si dobu bronzovou zvolili jako hlavní téma letošního ročníku Kupecké osady Krumbenowe (ano, konečně jsme akci dali vlastní web), abychom jednak prezentovali návštěvníkům toto více jak 1200 let dlouhé období, a jednak abychom motivovali účastníky (i sebe samé) ke studiu dalších archeologických pramenů a zhotovení dalších rekonstrukcí dobových oděvů a artefaktů. 

Fungovalo to. Období, které loni na Krumbenowe bylo zastoupeno dvěma dívkami z doby bronzové, tentokrát prezentovalo deset kostýmovaných účastníků. Návštěvníci se tak naživo setkali s lidmi kultury únětické ze starší doby bronzové, mohylových kultur střední doby bronzové i s rodinou kultury lužické z období popelnicových polí závěru doby bronzové. Hmotná kultura tohoto období návštěvníky vskutku oslnila, obzvláště pro zářivost svých šperků a zbraní a eleganci oděvů. Slunce, jehož silný kult se podle všeho v mnoha předmětech dané doby odrazil, jako by si nemohlo tuto událost nechat ujít. Celé první dva dny nahlíželo do kupecké osady a čekalo, zda bude po třech tisících letech opět uctíváno. 

Zarazila vás formulace o prvních dvou dnech? No ano, letos jsme si totiž dali výzvu a po týdnu příprav začali už v pátek, kdy jsme si do areálu Pivovarské zahrady, kde se celá akce už počtvrté konala, pozvali školní třídy. Pro 105 dětí jsme připravili sedm stanovišť – lov v paleolitu, neolitickou kuchyni a neolitické umění, tkaní na hřebenových stávcích z doby bronzové, ražbu mincí z doby laténské, výrobu keramiky na středověkém hrnčířském kruhu a novodobou výrobu mýdel. A na cestu domů jsme je vybavili našimi neolitickými komiksy, aby si dojmy z minulosti mohly ještě oživit. Probudili jsme v některém z dětí archeologický zápal pro věc? To zatím nevíme, ale doufáme, že už teď na období pravěku a středověku budou pohlížet vnímavýma očima a otevřenou myslí. 

V pátek odpoledne jsme pak se stoupající hladinou adrenalinu dokončili přípravy a začali vítat přijíždějící řemeslníky a lektory. Už tento samotný akt stál za to. Letos se nás totiž sešlo rekordních 140! Jak se vejdeme do zahrady? Zvládne náš skvělý kuchař se svým týmem všechny nasytit v polní kuchyni? Podaří se nám i letos udržet program načas a bez chyb? Všechny tyhle otázky se nám honily  hlavou v sobotu ráno, když jsme poletovali po osadě a zajišťovali poslední nezbytnosti. S úderem desáté napětí dosáhlo vrcholu a brány do minulosti se konečně otevřely návštěvníkům. Ti k našemu překvapení začali okamžitě proudit do osady a příval neustal až do večera. Však měli co dělat, aby si vůbec stihli během návštěvy vychutnat všechno. Od vesničky z doby kamenné přes stanoviště kovolitců doby bronzové, keltské válečníky a řemeslníky, germánské a vikinské ležení, slovanskou kuchyni, středověké truhláře a kováře až po letošní novinku – dragouny z třicetileté války – to zabralo dobrých několik hodin. A to ani nemluvíme o návštěvě interaktivního koutku s keltskou převlékárnou, občerstvení a nabitém programu. 

 Již klasické přednášky jsme tentokrát proložili módní přehlídkou už v sobotu, a bylo narváno! Naše molo pod širým nebem bylo zaplněno elegancí z hlubin věků a návštěvníci si mohli vybrat z těch nejvíc trendy modelů každé historické sezóny, od paleolitu až po začátek 17. století. Lovecké kousky jednoznačně vítězily v oblibě, lidský vkus se za ta tisíciletí prostě příliš nezměnil. Móda dostala prostor i při večerním představení, které bylo už tradičně kombinací hudby, tance a vzdělávacího poselství. Tím byla pro letošek technologie tavby bronzu, a tak i všichni pravěcí performeři byli zahaleni (někteří tedy spíše odhaleni) v oděvech doby bronzové. Sílu a magii kovolitců ukázali kupecké osadě se vší pompou. Průběh a atmosféru úderného rituálu však nemá smysl popisovat slovy, to se musí vidět, a tak si počkejte na naše video a fotky. 

 V neděli na nás však slunce zanevřelo. Že bychom ho v sobotu málo vzývali? Možná, avšak i tak jsme návštěvníky uspokojili barvitým programem, a oni k naší radosti i přes mírné přeháňky přicházeli. S úderem druhé hodiny bylo dokonáno. Čtvrtá Kupecká osada Krumbenowe se opět na rok uzavřela a organizační tým si vydechl. Všechno bylo vytaveno jak mělo, včetně nás samých. 4212 návštěvníků + 105 dětí, 140 řemeslníků, lektorů a dobrovolníků. A množství pozitivních ohlasů. To je úžasný výsledek, a stále nás to překvapuje. Za čtyři roky, co akci s Regionálním muzeem v Českém Krumlově pořádáme, se Krumbetým rozrostl čtyřnásobně. Na čísla už dál jít nemůžeme.  Kam tedy dál? Kam můžeme tento veletrh pravěké a středověké kultury posouvat? Uvidíme. A rádi si poslechneme i vaše názory a tipy. V každém případě nás jako archeology dělá šťastnými, když vidíme, jaký zájem dokáže předmět našeho studia ve společnosti vzbudit. Když žije. A žít bude dál, alespoň na příštím Krumbenowe!

MÉDIA​:

Fotogalerie (foto Jana Lohnická)

Video Síla a magie Krumbenowe 2017 (kamera a střih Petr Fajtík)

Reportáž Jihočeské televize (21:30)

Reportáž České televize

O unikátních objevech, které jsme učinili v loňském roce při záchranném archeologickém výzkumu neolitické vesnice ve Velimi u Kolína, jsme vás postupně informovali již několikrát (např. tady a tady). A jelikož jsme vám slíbili, že se podělíme o novinky z průběhu zpracování, je načase příslib splnit. Před nedávnem jsme z laboratoře dostali výsledky dendrochronologických analýz, které byly provedeny na dřevěných konstrukcích, nalezených ve studni. Co nám prozradily?

Na úvod je potřeba si stručně osvětlit, co všechno dokáže v dnešní době taková dendrochronologická analýza zjistit. Jedná se o přírodovědnou metodu, která pomocí zkoumání (nejen) archeologických nálezů zlomků dřev dokáže zjistit, z jakých stromů tato dřeva pocházejí a jak jsou stará. A to někdy s přesností na jediný rok. Ptáte se, jak je to možné? Jak už termín napovídá, metoda dokáže určit chronologický vývoj jednotlivých druhů dřevin, a to díky detailnímu zkoumání jejich letokruhů. Letokruhy všichni dobře známe, pokácíme-li strom, vidíme uvnitř kmene specifickou kružbu. Za každý odžitý rok stromu přiroste (povětšinou) jeden letokruh – tzn., že kolik má strom letokruhů, tolik let rostl. To je známá věc. Méně známý už je ale fakt, že letokruhy se rok od roku liší, a to podle toho, jaké v daném roce panovaly klimatické podmínky. A protože ty jsou v určité geografické oblasti podobné, velmi podobné pak jsou i rozměry a specifika letokruhů všech stromů v dané oblasti, samozřejmě v závislosti na konkrétním druhu. Zkuste si toho povšimnout, až třeba při procházce lesem potkáte hromadu pokácených smrků. Podobné rozložení a tloušťky letokruhů rozeznáte i pouhým okem.

Chceme-li však podle letokruhů určit přesné stáří stromů, potřebujeme k tomu laboratoř vybavenou speciálními měřicími přístroji, stereomikroskopy a softwarem. A samozřejmě také zkušené odborníky. Ti totiž dokáží na základě podobnosti a návaznosti letokruhů u stejných druhů dřevin složit celé chronologické řady vývoje letokruhů v určité oblasti. Tak například existuje samostatná dendrochronologická křivka pro dub, jiná pro borovici, další zase pro lípu a tak dále. Dochoval-li se na zkoumaném vzorku dřeva také úplně poslední, tzv. podkorní letokruh, je možné určit dokonce i to, v kterém roce byl strom pokácen. Tato metoda tak dokáže pomoci určit stáří nejen archeologických nálezů, ale používá se například také k upřesňování datace uměleckých děl, zarámovaných ve dřevě. Prostě máte-li to správné dřevo, pro které existuje chronologická křivka, je to takové malé otevřené okno do minulosti.

Dřevěné nálezy, pocházející až z období mladší doby kamenné, neolitu, však u nás nejsou běžné. Ve velimské studni se dochovaly jen díky vlhkému prostředí, které je v podstatě zakonzervovalo. Pro dendrochronologické datování tak bylo možné vybrat celou desítku vzorků dřev, které před sedmi tisíci lety tvořily konstrukci studny, používané tehdejším zemědělským obyvatelstvem. Tyto vzorky jsme odeslali kolegům ze dvou specializovaných pracovišť: Ing. Tomáši Kynclovi ze společnosti DendroLab Brno a duu badatelů z Mendelovy Univerzity v Brně – doc. M. Rybníčkovi a Dr. Tomáši Kolářovi. Tam byla dřeva druhově určena jako jilm, dub a pravděpodobně javor, tři vzorky se však kvůli silnému stupni degradace nepodařilo přesně identifikovat.

K samotné dataci pak byly vybrány vzorky pocházející z dubu. Některé fošny a kůly pocházely ze stromů starých více jak 200 let a tloušťkou kmene minimálně 55 cm. Takové duby dnes známe jako památné a jsou po celé republice chráněny. V mladší době kamenné to však byl nenahraditelný, kvalitní a hojně dostupný materiál.

Na těchto vzorcích bylo provedeno měření šířek letokruhů, relativní synchronizace letokruhových řad, jejich standardizace a také pokus o absolutní datování. Chronologická křivka, podle které je možné dřevo datovat, však pro území České republiky zatím existuje pouze do roku 462. Proto byla získaná naměřená data zaslána německému kolegovi Willy Tegelovi z Institute of Forest Sciences/Forest Growth and Dendroecology, Universität Freiburg, který má k dispozici chronologickou řadou letokruhů dubu pro oblast celé střední Evropy, sahajících až do 6. tisíciletí př. Kr. Bohužel pro nás, části stromů s podkorními letokruhy, které umožňují určit rok pokácení stromů, se při stavebním využití většinou odstraňovaly. Proto byl tento podkorní letokruh dochován pouze na jednom vzorku. Ale i to byla v podstatě výhra, neboť při porovnání s již zkoumanými vzorky dubu z německých neolitických studní se podařilo určit, že tento strom, použitý na stavbu studny ve Velimi, byl pokácen v době vegetačního klidu (říjen – duben) na přelomu let 5196 – 5195 př. Kr.!

Datum nám samozřejmě neurčuje, že přesně v tomto roce byla postavena studna i celá vesnice, ale dává velmi přesnou představu doby, ve které se život na lokalitě odehrával. Takovou přesnost žádné jiné archeologické nálezy poskytnout nedokáží. Ale nemějte obav, jedním datem naše zkoumání neolitické vesnice ve Velimi rozhodně neskončí. Ještě nás čeká dlouhá cesta zpracování a interpretace archeobotanických nálezů, prostorové analýzy a samozřejmě detailní studium jednotlivých nálezů. A vy samozřejmě budete spolu s námi stále v obraze.

Zdroje:

Kyncl, T. 2016: Výzkumná zpráva č. 100-16. Dendrochronologické datování dřevěných konstrukčních prvkůvyzvednutých při archeologickém výzkumu studny ve Velimi. DendroLab Brno.

Rybníček, M. – Kolář, T. 2017: Závěrečná zpráva. Velim – studna. Ústav nauky o dřevě Lesnické a dřevařské fakulty Univerzity Mendelovy v Brně. 

Jaké poklady nám vydala země v roce 2016? Tak jako všichni archeologové, i my jsme tajně doufali v nějaký zásadní objev. A on přišel. Hned v prvním čtvrtletí. Senzace, která zaplnila stránky médií, nás pěkně navnadila na další výzkumy. A měli jsme štěstí, neboť i ty přinesly mnoho pozoruhodných objevů. Z celkem 2073 (!) dohledů při terénních a stavebních aktivitách, které naši archeologové kontrolovali, se vyklubalo 103 skutečných výzkumů archeologických stop po životě našich předků. Asi si dovedete představit, že vybrat z nich deset není jen tak. Vezmeme to tedy pěkně od počátku a ukážeme si postupně pestrou kolekci všemožných „nej“, která nám výzkumy roku 2016 přinesly. Je to samozřejmě stručný přehled, neboť veškeré výsledky jsou nyní předmětem zpracování, o mnohých výzkumech tedy ještě dozajista uslyšíte.

2. BŘEZEN: 7 000 let stará studna ve Velimi a nejstarší český provázek (okr. Kolín)
listopad 2015 – duben 2016
Vedoucí výzkumu: Tomáš Chlup

Hned první velký loňský výzkum, který proběhl před plánovaným rozšířením areálu firmy Ball Aerocan s.r.o., nás naprosto ohromil. Ve Velimi na Kolínsku zpočátku poklidně probíhala již několikátá etapa zkoumání vesnice prvních zemědělců z mladší doby kamenné, tzv. neolitu, a vydávala další a další pěkně zachované půdorysy dlouhých domů, štípaných a broušených kamenných nástrojů či půvabnou keramiku, zdobenou rytými liniemi. A pak, v březnu, přišel nález nečekaný. Neolitická studna, pro tuto dobu objev nesmírně vzácný. A uvnitř studny další unikát – sedm centimetrů dlouhý fragment stejně starého provázku. Tato archeologická senzace zaujala i nearcheologickou veřejnost natolik, že obletěla všechna média nejen česká, ale i zahraniční. Pokud jste ještě nečetli, rozhodně si přečtěte detailní reportáže na našem webu, o studni i o provázku.

Obec Plaňany je již více jak sto let proslulá svými archeologickými nálezy. Především z počátku doby římské, která je již mnoho desetiletí v Čechách nazývána plaňanským horizontem. Pro něj jsou charakteristickým nálezem tzv. plaňanské poháry, nádobky ostré profilace na štíhlé nožce. Každá stavební aktivita zde tedy budí archeologická očekávání. Záchranný výzkum, který zde proběhl v dubnu 2016 z důvodu budování kanalizace, vodovodu a nové komunikace na východním okraji obce sice neposkytl další nálezy esteticky zdařilých plaňanských pohárů, odhalil však další, mladší pozůstatky vesnic. Jedna z nich je datována do 3. – 4. století n. l. (mladší až pozdní doby římské), druhá pak do 9. – 10. st. n. l. (raného středověku). Z obou vesnic se dochovaly jámy po kůlech, zásobnicové jámy a hliníky a také nejspíše výkop po studni, bohužel bez zachovalé konstrukce výdřevy. Nejpočetnější skupinou nálezů je samozřejmě keramika, z těch esteticky působivých nálezů je pak potřeba vyzdvihnout tři kostěné jehlice z doby římské. Díky detektoru se podařilo odhalit také malý soubor kovových nálezů – hrot oštěpu a drobné zlomky bronzu. To vše nyní čeká proces konzervace a dalšího vědeckého zpracování. Tento výzkum je významný především z toho důvodu, že odhalil další sídliště z doby římské v prostoru obce – celkově již třetí – což z Plaňan činí jednu z významných sídelních komor tohoto období.

4. Rozmanité osídlení ve Všechlapech (okr. Nymburk)
duben 2016
Vedoucí výzkumu: Luděk Kos

Výstavba rodinných domů ve Všechlapech, která započala již roku 2011 a pokračovala v roce 2016, odkryla dlouhou a kontinuální historii místního osídlení. Polykulturní naleziště, které se skrývalo v lokalitě bývalého Sadu Míru, vydalo stopy po osídlení z mladší až pozdní doby bronzové (především početné kůlové a zásobní jámy), chatu ze starší doby římské s nálezem bronzové spony a množství objevů, dokládající zdejší život v raném středověku.  Pro nejbližší okolí výjimečným nálezem byla časně slovanská polozahloubená chata s typickým otopným zařízením v SV rohu. Ze starší doby hradištní se dochovalo několik žlabů zatím neznámé funkce a početné zásobní jámy, hluboké až 200 cm. Z nich pochází velké množství zlomků keramiky, ale také zdobné bronzové nákončí opasku z 8. st. Stejně datované je pak i další, drobnější opaskové kování, které bylo nalezeno o pár měsíců později.  Celkově je takto rozsáhlý a kontinuální doklad osídlení pro daný region výjimečný a bude mu věnována náležitá pozornost.

5. Palisáda nad potokem v Holubicích (okr. Praha-západ)
listopad 2015 – květen 2016
Vedoucí výzkumu: Lucia Mattiello

Středočeské Holubice mají archeologům stále co nabídnout, neboť téměř každý zásah do terénu zde doloží další část místního bohatého pravěkého osídlení. Stejně tomu bylo i při loňském výzkumu v poloze Za Humny, na plošině nad údolím Holubického potoka. Tam bylo při stavbě vodovodu prozkoumáno přes sto sídlištních objektů z období neolitu, eneolitu, doby bronzové a pozdní doby halštatské. Jednalo se nejen o pozůstatky po obytných domech, výrobních objektech a zásobních jamách, ale zachyceny byly také tři žlábky s patrnými stopami po kůlech. Vedoucí výzkumu Lucia Mattiello se domnívá, že by mohlo jít o zachycenou část trojice palisád. Zjištěn byl i nevysoký val, který vznikl v mladším období, než trojice palisád. Domněnka, že plošina nad Holubickým potokem byla v pravěku opevněna, bude v budoucnu upřesňována pomocí geofyzikálního měření či sondáže.

6. Luxus, moc a krása doby železné v Dolních Břežanech (okr. Praha-západ)
září – říjen 2016
Vedoucí výzkumu: Josef Dufek

Dolní Břežany nejsou v archeologii žádnou neznámou lokalitou, ba právě naopak. Bohatá vesnice starší doby železné, skrytá pod stále se rozšiřujícím areálem současné školy, je průběžně zkoumána již od 2. poloviny 20. století. V loňském roce se škola rozhodla dostavět tělocvičnu, a tak byli opět povoláni do služby naši archeologové. Během pár měsíců odhalili další část této osady, která s nejvyšší pravděpodobností úzce souvisela s životem na nedalekém hradišti na Závisti. Množství očekávané jemné keramiky z 6. a 5. st. př. Kr. doplnily takové skvostné nálezy, jako například pro tuto dobu typický žlutý skleněný korálek s očky, modrý žebrovaný korálek, keramické chrastítko (stále chrastící) zachované v kuse a zlomky surového jantaru, připraveného patrně pro výrobu šperků nebo také zatím funkčně neurčená bronzová kování. Nálezy tak okouzlující, že nadchly i 500 dětí z přilehlé základní školy, které jsme po výzkumu v říjnu provedli. Desítky beden plných tohoto zajímavého archeologického materiálu, dokládajícího jednu slavnou etapu minulosti našeho území, nyní čekají na zpracování a vy o nich nepochybně ještě uslyšíte. Zatím si je můžete nastudovat v naší reportáži. 

7. Od doby kamenné po dobu železnou v Přemyšlení (okr. Praha-východ)
červen – červenec 2016
Vedoucí výzkumu: Lukáš Baloun

V Přemyšlení záchranný výzkum navázal na předchozí, který probíhal v ulici Na Brnky ve druhé polovině roku 2015 a odhalil množství pozůstatků po osídlení z mladší doby kamenné až železné. V roce 2016 se pak z důvodu pokračujících stavebních prací na výstavbě komunikačních a inženýrských sítí odhalily zahloubené chaty z doby železné a hluboké nepravidelné jámy, určené nejspíše pro těžbu jílovitého podloží. Po ukončení této fáze výzkumu však následovalo snížení terénu, díky kterému spatřily světlo světa další, mnohem starší nálezy. Mezi nimi vynikaly stopy po osídlení z mladší doby kamenné, neolitu, náležející tzv. kultuře s lineární i vypíchanou keramikou, a také pozdější hroby kultury se zvoncovitými poháry ze závěru pozdní doby kamenné, eneolitu.

8. Bronzové Modřany (okr. Hl. město Praha)
červenec – září 2016
Vedoucí výzkumu: Petra Zemanová

Bohatý nálezový materiál poskytl záchranný výzkum v jihozápadní části Modřan, kde se podařilo v areálu bývalého cukrovaru zachytit pozůstatky pravěkého osídlení převážně z doby bronzové. Mezi rozmanitými sídlištními objekty převažují především kůlové jamky a zásobnice. Jedna z nich obsahovala vedle zlomků keramických nádob, včetně celé misky, i kosterní pozůstatky středně velkého savce (možná psa).  Další z jam byla naplněna zlomky omazávek stěn (tzv. mazanice), většími kusy silnonostěnných hliněných zásobnic a také několika dyznami, které sloužily jako přívody vzduchu při dmýchání kovozpracovatelských pecí. Zda se jedná o doklad místního zpracování bronzu, ukáže další zpracování nálezů. Kromě nálezů z doby bronzové se poštěstilo zachytit pozůstatky dvou žárových hrobů z pozdní doby kamenné.

9. Košíře od středověku po novověk (okr. Hl. město Praha)
listopad – prosinec 2016
Vedoucí výzkumu: Petra Zemanová

Pestré doklady života ve středověku i novověku poskytl výzkum v pražských Košířích, kde bylo prozkoumáno kulturní souvrství s početnými nálezy z raného středověku až časného novověku, několik zahloubených objektů sídlištního i výrobního charakteru z raného středověku až novověku a dále několik jímek a rozmanité kamenné konstrukce převážně hospodářských budov z různých období novověku. Za zmínku stojí kamenná pec, možná na pečení chleba, a kosterní pozůstatky stelné samice tura domácího. Nečekaným nálezem pak byl v tomto prostoru ojedinělý pohřeb novorozence, který byl umístěn mimo posvěcenou půdu. Za nejvýznamnější však můžeme považovat objev dvou hliněných keramických pecí z raného středověku. Ta zachovalejší z nich obsahovala osm celých keramických nádob a velké množství zlomků keramiky.

10. Hroby pod obchodem v Brandýse nad Labem (okr. Praha-východ)
srpen – prosinec 2016
Vedoucí výzkumu: Lukáš Baloun

Počátkem srpna došlo v rámci výstavby nové skladové haly v prostoru ulice Průmyslová k odkrytí celkem 20 pravěkých objektů, náležejících únětické kultuře ze starší doby bronzové. Převážně se jednalo o kruhové objekty různé velikosti a účelu. U některých kruhových jam můžeme mluvit o tzv. zásobních jamách, tj. místech určených k uchovávání obilovin a dalších potravin. Z výplní těchto jednoduchých hospodářských staveb pochází velké množství pravěké keramiky. Kromě zlomků keramických nádob a zvířecích kostí byla záchranným archeologickým výzkumem získána také řada kamenných nástrojů. Zejména větší části hrubozrnných drtidel (primitivních „mlecích“ kamenů) byly zastoupeny četněji, než je běžné na obdobně velkých sídlištích starší doby bronzové. Pravděpodobně nejzajímavějším počinem v rámci terénního výzkumu bylo odkrytí a zdokumentování celkem čtyř lidských skeletů uložených ve třech sídlištních objektech. První jedinec byl uložen na boku ve skrčené poloze, tedy v pozici odpovídající zcela ritu daného období. Jinak tomu bylo ovšem v případě ostatních pohřbů, kde nalezené lidské ostatky ležely nestandardně. Těla byla různě pokroucená a ruce rozhozené do různých směrů. Mluvíme o tzv. „pohřbech“ pohozenců, kdy těla zemřelých byla vhazována do nepoužívaných objektů a jednorázově zasypána hlínou a sídlištním odpadem. Na tomto místě je však nutné podotknout, že se nejedná o způsob zcela ojedinělý. S podobným nakládáním s lidskými ostatky se setkáváme i v dalších období českého pravěku. Zejména v kontextu únětické kultury se jedná o jev více než častý. Výzkum byl ukončen teprve v nedávné době a s přihlédnutím ke znalostem z blízkého okolí stavby nejsou vyloučeny ani další obdobné nálezy v těsném sousedství.

Základní školu v Bělé pod Bezdězem velmi zaujal náš vzdělávací komiks Den v životě neolitické ženy, a tak se prostřednictvím Muzea pod Bezdězem obrátili na nás, zda bychom pro ně nepřipravili jednodenní akci na stejné téma. A my připravili. Oživili jsme celou komiksovou rodinu: Brentinu, Cametga, Sulaie, Garnialu, Oru i Seraina. Živým světem lidí z mladší doby kamenné se můžete pokochat v naší facebookové fotoreportáži.

„Vzpomeňme na Hunigunda, udatného válečníka! Vzpomeňme na Albericha, vášnivého lovce. Na Sigiswerta, oddaného služebníka Marobudova“, hřímal zjitřeným hlasem kněz pomalovaný bílou obřadní barvou. „Vzpomeňme na všechny ty, kteří se nevrátili ze střetu s proradným Arminiem! Ale uctěme také své blízké i vzdálené předky, kteří dali tvář naší krajině a jejich krev je s tímto místem navždy spjata!“ Zatímco mluvil, květiny na obětišti se pomalu vršily, tak, jak je tam kladli místní obyvatelé. Plameny, které měly tyto obětiny přenést bohům, vzplály do ticha. 

Připomenout, že Pičhora a její okolí není jen proslulou archeologickou lokalitou, ale téměř nepřetržitě osídleným a stále živým místem s živými obyvateli a jejich nedávnými předky, bylo potřeba. Proto jsme se letos rozhodli již tradiční germánský den na významném pohřebišti Dobřichov-Pičhora (které je od letoška také vyhlášenou kulturní památkou) pojmout trochu netradičně a zapojit do jeho průběhu i diváky – místní obyvatele. Ale pojďme celý den prožít znovu, pěkně od začátku. Proč se vlastně konal?

Díky skvělé a hladké spolupráci s obcí Dobřichov a jejím panem starostou Milanem Jíchou pořádá náš Ústav archeologické památkové péče středních Čech vždy na přelomu května a června pro místní komunitu den mezi Germány. Ten je takovým dvoufázovým oživením naučné Stezky Markomanů, která návštěvníky provádí lokalitou již od roku 2014. Dvoufázovým říkáme proto, že dopoledne se věnujeme školním třídám a v podvečer se pak odehraje scéna pro veřejnost, která má každý rok jiné téma. Loni to byl pohřeb Markomana Sigiswerta, letos pak uctění předků. Na to jsme se museli samozřejmě začít připravovat již ráno. U rekonstrukce germánské chaty, která stojí na konci stezky, se nás tentokrát  na přípravy sešlo patnáct. Patnáct archeologů a zkušených lektorů, kteří se na den proměnili v Markomany z počátku 1. století n. l. Z doby říše krále Marobuda, prvního panovníka na našem území, kterého známe jménem.

 Navíc, letos je to přesně dva tisíce let od nerozhodného střetu Marobudových příznivců s dalším germánským vůdcem Arminiem, který zákeřně usiloval o Marobudovu moc (ano, sice jsme v té době nežili, ale tak nějak si nemůžeme pomoct a jsme prostě na straně Marobuda). Střet se odehrál v roce 17 a my jsme chtěli na tuto napjatou politickou situaci, která naše kraje i jejich obyvatele sužovala, upozornit. Celá akce se tedy nesla v duchu této události a uctění těch, které boje o moc připravily o život. A protože večer se měl odehrát přímo na Pičhoře obřad, bylo potřeba se na něj nachystat.

 Spolu s žáky místní základní školy v Pečkách jsme tedy zpracovávali suroviny na hostinu, zdobili se a tvořili si nové doplňky, štípali dřevo, pečovali o tolik důležité zbraně a povídali si o neklidných časech, kterými zde lidé před dvěma tisíci lety procházeli. V neochvějných rolích Markomanů jsme tak děti mimoděk naučili, jak se dá zpracovat obilí na mouku, jak z něj utvořit něco poživatelného, jak zde Germáni okolo přelomu letopočtu bydleli, jak se oblékali a zdobili, jaké měli materiály a suroviny a jak byli bojovní. A když paní učitelky zavelely k odchodu, děti křičely „nééééééééééé, ještě ne!“ Asi vám nemusíme vykládat, že naše archeologií prolezlá srdce při takové reakci skutečně zaplesala.

 Po velmi příjemném a všem z nás tolik vzácném odpoledním odpočinku jsme se pak vydali na Pičhoru, kde jsme přichystali žároviště na obřad. A pak rovnou dolů na náves Dobřichova, kde měla další část programu započít. Archeolog Zdeněk Beneš, který pečuje o prastaré kulturní dědictví tohoto regionu, se ujal slova a přivítal diváky, kteří se na návsi srotili. Uvedl je jak do dobového kontextu, tak i do programu, který ležel před námi. Pak už nic nebránilo zažehnout louče a vydat se pomalým průvodem vzhůru na pičhorské návrší. Za rytmického doprovodu primitivních hudebních nástrojů jsme se seskupili okolo rekonstrukce žároviště, kde opět promluvil Zdeněk Beneš. Nastínil divákům bohatou historii jejich rodného kraje včetně významného germánského období a přivedl je tak k uvědomění proměn a návaznosti života nejen v jejich obci, ale i celém regionu. Úzké propojení minulosti a současnosti je totiž něco, co si ne každý uvědomuje, a tak jsme chtěli na tento důležitý aspekt přítomnosti upozornit.

 Čas na samotný rituál pak již uzrál. Obřad vedený markomanským knězem démonického vzezření byl plný hudby, tance, ale i bojů. Jak jinak uctít válečníky padlé při střetu, než symbolickým soubojem. Efektní zápasy silných markomanských bojovníků se zbraněmi i bez nich přinesly divákům několik chvil napětí, stejně tak jako tanec dívek s meči (ten byl tedy vzhledem k ostrým zbraním dost napínavý i pro tanečnice samotné). Poté se dívky protančily k připraveným milodarům, postupně je nanosily na žároviště a vyzvaly přihlížející diváky k témuž. I oni si totiž s sebou přinesli květiny a další obětiny, kterými chtěli vzdát hold svým předkům, nejen germánským, ale i těm nedávným. Než byla hranice s obětinami zapálena, vyzval kněz ke chvíli ticha a vzpomínce na všechny, kteří tu žili před námi a díky kterým náš kraj vypadá tak, jak vypadá. A tak jsme všichni tiše stáli, „Markomani“ z 1. století i diváci z 21. století, na vršku Pičhory, a bylo to zvláštní. Jako by se minulost a přítomnost skutečně na okamžik protnuly a my ucítili ten neopakovatelný moment harmonie toku dějin…

„Seberte Seraina, ještě žije. Já zvládnu jelena, Sulai mě bude krýt!“ vykřikl Cametg a s připraveným kopím se vyřítil vstříc obrovskému dvanácterákovi. Jejich rozzuřená těla do sebe narazila na okraji lesa a oba hlasitě zaryčeli. 

Světla přibývá. Tma svůj boj o nadvládu opět prohrála. S každým dalším dnem jsou paprsky prýštící ze slunečního kotouče silnější a svět zelenější. Nastává doba Beltainu, čas oslav, úlevy a hojnosti.  Cítíte to? Vzduch voní životem.

Svátek Beltain, jeden ze čtyř hlavních keltských svátků, symbolizuje již po více jak dva tisíce let příchod jara a oslavuje očistu po zimě a počátek bezpečného a plodného období. Podle irské mytologie, kde se nám zmínky o Beltainu dochovaly, býval slaven v noci ze 30. dubna na 1. května velkými ohni, hodováním, tancem a magickými rituály. Ač se původně jednalo o prastarou tradici, i v naší společnosti bychom nalezli její otisk. Naše známé Pálení čarodějnic a následný první máj s polibky pod rozkvetlými stromy se totiž svým průběhem nápadně podobají keltským beltainovým zvykům.

Přijďte i vy oslavit tento důležitý den jako Keltové! Pod stradonickým oppidem, které bývalo jedním ze slavných keltských center, započne beltainová slavnost v pravé poledne 29. dubna. Bude se hrát, zpívat, tančit, jíst i pít. A všeho do sytosti, vždyť Keltové také nebyli žádní troškaři! Ovšem nejen požitky vyplníme tento radostný čas, ale svou řemeslnou zručnost a precizní práci vám také předvedou samotní Keltové. Nesmíme však zapomenout ani na to, odkud to vlastně všechno víme. Proto bude nachystaná i archeologická dílna, kde si vyzkoušíte, jakým způsobem archeologové informace (nejen) o Keltech získávají. Těšit se můžete na válečníky z keltského Vousova kmene, sokolnickou přehlídku, dobové tance skupiny Gall-Tír a také večerní ohňovou show. V klidu vás jistě nenechají ani skočné rytmy kapel Dick O´Brass, Isara, Bohemian Pipe Band, Happy To Meet a Dé Domhnaigh. Takže otevřete okna, dveře i mysl a vyrazte s námi ven na Beltain slavit jaro!   

Budeme se na vás těšit 29. dubna 2017 ve 12 hodin na nádvoří zámku Nižbor!

Na celý program je vstupné pro dospělé 100 Kč, pro dítě 50 Kč a pro celou rodinu pouze 200 Kč.

Jeden z našich nejzajímavějších výzkumů posledních let, keltské sídliště v Týnci nad Labem, prezentoval v nedávné době náš archeolog Mgr. Zdeněk Beneš s komentáři numismatiků PhDr. Jiřího Militkého, Ph.D. a Mgr. Kamila Smíška. Ti společně 1. února 2017 od 18 hodin představili v redakci Detektorwebu nejen přínosnou spolupráci se spolkem ArcheusDW, ale také odprezentovali předběžné výsledky výzkumu i jeho nálezové highlighty ve formě malé výstavky.

Je nám potěšením, že za celý Ústav archeologické památkové péče středních Čech Vám můžeme i v tomto roce poděkovat za přízeň či spolupráci a popřát do toho nového jen to nejlepší!