Základní školu v Bělé pod Bezdězem velmi zaujal náš vzdělávací komiks Den v životě neolitické ženy, a tak se prostřednictvím Muzea pod Bezdězem obrátili na nás, zda bychom pro ně nepřipravili jednodenní akci na stejné téma. A my připravili. Oživili jsme celou komiksovou rodinu: Brentinu, Cametga, Sulaie, Garnialu, Oru i Seraina. Živým světem lidí z mladší doby kamenné se můžete pokochat v naší facebookové fotoreportáži.
„Vzpomeňme na Hunigunda, udatného válečníka! Vzpomeňme na Albericha, vášnivého lovce. Na Sigiswerta, oddaného služebníka Marobudova“, hřímal zjitřeným hlasem kněz pomalovaný bílou obřadní barvou. „Vzpomeňme na všechny ty, kteří se nevrátili ze střetu s proradným Arminiem! Ale uctěme také své blízké i vzdálené předky, kteří dali tvář naší krajině a jejich krev je s tímto místem navždy spjata!“ Zatímco mluvil, květiny na obětišti se pomalu vršily, tak, jak je tam kladli místní obyvatelé. Plameny, které měly tyto obětiny přenést bohům, vzplály do ticha.
Připomenout, že Pičhora a její okolí není jen proslulou archeologickou lokalitou, ale téměř nepřetržitě osídleným a stále živým místem s živými obyvateli a jejich nedávnými předky, bylo potřeba. Proto jsme se letos rozhodli již tradiční germánský den na významném pohřebišti Dobřichov-Pičhora (které je od letoška také vyhlášenou kulturní památkou) pojmout trochu netradičně a zapojit do jeho průběhu i diváky – místní obyvatele. Ale pojďme celý den prožít znovu, pěkně od začátku. Proč se vlastně konal?
Díky skvělé a hladké spolupráci s obcí Dobřichov a jejím panem starostou Milanem Jíchou pořádá náš Ústav archeologické památkové péče středních Čech vždy na přelomu května a června pro místní komunitu den mezi Germány. Ten je takovým dvoufázovým oživením naučné Stezky Markomanů, která návštěvníky provádí lokalitou již od roku 2014. Dvoufázovým říkáme proto, že dopoledne se věnujeme školním třídám a v podvečer se pak odehraje scéna pro veřejnost, která má každý rok jiné téma. Loni to byl pohřeb Markomana Sigiswerta, letos pak uctění předků. Na to jsme se museli samozřejmě začít připravovat již ráno. U rekonstrukce germánské chaty, která stojí na konci stezky, se nás tentokrát na přípravy sešlo patnáct. Patnáct archeologů a zkušených lektorů, kteří se na den proměnili v Markomany z počátku 1. století n. l. Z doby říše krále Marobuda, prvního panovníka na našem území, kterého známe jménem.
Navíc, letos je to přesně dva tisíce let od nerozhodného střetu Marobudových příznivců s dalším germánským vůdcem Arminiem, který zákeřně usiloval o Marobudovu moc (ano, sice jsme v té době nežili, ale tak nějak si nemůžeme pomoct a jsme prostě na straně Marobuda). Střet se odehrál v roce 17 a my jsme chtěli na tuto napjatou politickou situaci, která naše kraje i jejich obyvatele sužovala, upozornit. Celá akce se tedy nesla v duchu této události a uctění těch, které boje o moc připravily o život. A protože večer se měl odehrát přímo na Pičhoře obřad, bylo potřeba se na něj nachystat.
Spolu s žáky místní základní školy v Pečkách jsme tedy zpracovávali suroviny na hostinu, zdobili se a tvořili si nové doplňky, štípali dřevo, pečovali o tolik důležité zbraně a povídali si o neklidných časech, kterými zde lidé před dvěma tisíci lety procházeli. V neochvějných rolích Markomanů jsme tak děti mimoděk naučili, jak se dá zpracovat obilí na mouku, jak z něj utvořit něco poživatelného, jak zde Germáni okolo přelomu letopočtu bydleli, jak se oblékali a zdobili, jaké měli materiály a suroviny a jak byli bojovní. A když paní učitelky zavelely k odchodu, děti křičely „nééééééééééé, ještě ne!“ Asi vám nemusíme vykládat, že naše archeologií prolezlá srdce při takové reakci skutečně zaplesala.
Po velmi příjemném a všem z nás tolik vzácném odpoledním odpočinku jsme se pak vydali na Pičhoru, kde jsme přichystali žároviště na obřad. A pak rovnou dolů na náves Dobřichova, kde měla další část programu započít. Archeolog Zdeněk Beneš, který pečuje o prastaré kulturní dědictví tohoto regionu, se ujal slova a přivítal diváky, kteří se na návsi srotili. Uvedl je jak do dobového kontextu, tak i do programu, který ležel před námi. Pak už nic nebránilo zažehnout louče a vydat se pomalým průvodem vzhůru na pičhorské návrší. Za rytmického doprovodu primitivních hudebních nástrojů jsme se seskupili okolo rekonstrukce žároviště, kde opět promluvil Zdeněk Beneš. Nastínil divákům bohatou historii jejich rodného kraje včetně významného germánského období a přivedl je tak k uvědomění proměn a návaznosti života nejen v jejich obci, ale i celém regionu. Úzké propojení minulosti a současnosti je totiž něco, co si ne každý uvědomuje, a tak jsme chtěli na tento důležitý aspekt přítomnosti upozornit.
Čas na samotný rituál pak již uzrál. Obřad vedený markomanským knězem démonického vzezření byl plný hudby, tance, ale i bojů. Jak jinak uctít válečníky padlé při střetu, než symbolickým soubojem. Efektní zápasy silných markomanských bojovníků se zbraněmi i bez nich přinesly divákům několik chvil napětí, stejně tak jako tanec dívek s meči (ten byl tedy vzhledem k ostrým zbraním dost napínavý i pro tanečnice samotné). Poté se dívky protančily k připraveným milodarům, postupně je nanosily na žároviště a vyzvaly přihlížející diváky k témuž. I oni si totiž s sebou přinesli květiny a další obětiny, kterými chtěli vzdát hold svým předkům, nejen germánským, ale i těm nedávným. Než byla hranice s obětinami zapálena, vyzval kněz ke chvíli ticha a vzpomínce na všechny, kteří tu žili před námi a díky kterým náš kraj vypadá tak, jak vypadá. A tak jsme všichni tiše stáli, „Markomani“ z 1. století i diváci z 21. století, na vršku Pičhory, a bylo to zvláštní. Jako by se minulost a přítomnost skutečně na okamžik protnuly a my ucítili ten neopakovatelný moment harmonie toku dějin…
FOTOREPORTÁŽ Z AKCE (foto B. Petráň a J. Dufek)
„Seberte Seraina, ještě žije. Já zvládnu jelena, Sulai mě bude krýt!“ vykřikl Cametg a s připraveným kopím se vyřítil vstříc obrovskému dvanácterákovi. Jejich rozzuřená těla do sebe narazila na okraji lesa a oba hlasitě zaryčeli.
Světla přibývá. Tma svůj boj o nadvládu opět prohrála. S každým dalším dnem jsou paprsky prýštící ze slunečního kotouče silnější a svět zelenější. Nastává doba Beltainu, čas oslav, úlevy a hojnosti. Cítíte to? Vzduch voní životem.
Svátek Beltain, jeden ze čtyř hlavních keltských svátků, symbolizuje již po více jak dva tisíce let příchod jara a oslavuje očistu po zimě a počátek bezpečného a plodného období. Podle irské mytologie, kde se nám zmínky o Beltainu dochovaly, býval slaven v noci ze 30. dubna na 1. května velkými ohni, hodováním, tancem a magickými rituály. Ač se původně jednalo o prastarou tradici, i v naší společnosti bychom nalezli její otisk. Naše známé Pálení čarodějnic a následný první máj s polibky pod rozkvetlými stromy se totiž svým průběhem nápadně podobají keltským beltainovým zvykům.
Přijďte i vy oslavit tento důležitý den jako Keltové! Pod stradonickým oppidem, které bývalo jedním ze slavných keltských center, započne beltainová slavnost v pravé poledne 29. dubna. Bude se hrát, zpívat, tančit, jíst i pít. A všeho do sytosti, vždyť Keltové také nebyli žádní troškaři! Ovšem nejen požitky vyplníme tento radostný čas, ale svou řemeslnou zručnost a precizní práci vám také předvedou samotní Keltové. Nesmíme však zapomenout ani na to, odkud to vlastně všechno víme. Proto bude nachystaná i archeologická dílna, kde si vyzkoušíte, jakým způsobem archeologové informace (nejen) o Keltech získávají. Těšit se můžete na válečníky z keltského Vousova kmene, sokolnickou přehlídku, dobové tance skupiny Gall-Tír a také večerní ohňovou show. V klidu vás jistě nenechají ani skočné rytmy kapel Dick O´Brass, Isara, Bohemian Pipe Band, Happy To Meet a Dé Domhnaigh. Takže otevřete okna, dveře i mysl a vyrazte s námi ven na Beltain slavit jaro!
Budeme se na vás těšit 29. dubna 2017 ve 12 hodin na nádvoří zámku Nižbor!
Na celý program je vstupné pro dospělé 100 Kč, pro dítě 50 Kč a pro celou rodinu pouze 200 Kč.
Jeden z našich nejzajímavějších výzkumů posledních let, keltské sídliště v Týnci nad Labem, prezentoval v nedávné době náš archeolog Mgr. Zdeněk Beneš s komentáři numismatiků PhDr. Jiřího Militkého, Ph.D. a Mgr. Kamila Smíška. Ti společně 1. února 2017 od 18 hodin představili v redakci Detektorwebu nejen přínosnou spolupráci se spolkem ArcheusDW, ale také odprezentovali předběžné výsledky výzkumu i jeho nálezové highlighty ve formě malé výstavky.
Je nám potěšením, že za celý Ústav archeologické památkové péče středních Čech Vám můžeme i v tomto roce poděkovat za přízeň či spolupráci a popřát do toho nového jen to nejlepší!
Paprsky odpoledního slunce prosvětlují vrcholky statných dubů, mezi nimiž se znaveně proplétá mladý obchodník se svým koněm. Jak les pomalu ustupuje, otevírá se před ním pohled zcela nečekaný. Rozlehlá osada plná upravených domů, z nichž jeden na ty ostatní dohlíží z dvojnásobné výšky. K obchodníkovým uším doléhají pestré zvuky bušícího kladiva, bučení dobytka a bzukot směsice hlasů, jako by nahlížel do včelího úlu. Ale co upoutalo jeho pozornost nejvíce, je mohutná hradba, tyčící se vysoko na kopci nad vesnicí. Slyšel o tomto mocném centru nad řekou Wilthahwou už různé mýty, ale netušil, že většina z nich je pravdivá. Zaradoval se. Tady mu obchody půjdou samy.
S naším mladíkem jsme se ocitli na konci starší doby železné, v 5. století př. Kr. Zrovna přijel k hradišti Závist, do vesnice, na jejímž území se dnes nachází obec Dolní Břežany. A ač tyto dvě osady dělí dva a půl tisíce let, našli bychom mezi nimi mnoho společného. Když se dnes vydáte do Dolních Břežan, patrně také budete překvapeni, jak úhledně na vás budou působit a jak moderní a čistou architekturu v nich najdete. Ještě aby ne, svou blízkostí k Praze jsou Břežany atraktivním místem k bydlení i podnikání, a tak sem investují firmy i zámožní občané. Vlastně v lecčems podobná situace, jako v době rozkvětu hradiště. Jen dnes už temeno Závisti zeje prázdnotou a na jeho někdejší slávu odkazují pouze zbytky valů, hluboko pohřbené kamenné základy sakrálního okrsku a naučná stezka, vinoucí se vzhůru mezi stromy.
V hledáčku archeologů však jsou Dolní Břežany neustále. Stavební aktivita zde stále bují a tak tu archeologické výzkumy nejsou ničím neobvyklým. I náš Ústav archeologické památkové péče středních Čech zde má četné zkušenosti, obzvláště s areálem, na kterém se rozkládá místní škola a mateřská školka. Náš poslední výzkum zde skončil po několika měsících právě nyní, v první polovině listopadu 2016, a odhalil zde další část této kdysi významné osady, do které jsme nahlédli v úvodu. Lokalita to ale byla atraktivní již dávno před tím, protože na stejné ploše se zde podařilo zachytit také pozůstatky osídlení z mladší doby kamenné, konkrétně stopy lidu kultury s lineární keramikou. Nejzajímavější nálezy však pocházejí právě z těch objektů, které původně patřily do starší doby železné. Ovšem než vám je ukážeme, musíme vám nejprve vyprávět o časech, v nichž se zrodily.
Závěr starší doby železné, v archeologii zvaný doba halštatská (podle tehdejšího nepředstavitelně bohatého pohřebiště v rakouském Hallstattu), byl nepochybně jedním z vrcholů našeho pravěku. V 6. a 5. století př. Kr. se totiž začala rýsovat slavná keltská budoucnost Evropy. Naše území se stalo součástí rozsáhlého středoevropského kulturního okruhu, jehož styky s vyspělými antickými oblastmi zde způsobily velké změny na mnoha úrovních. Jak podle značné různorodosti sídel, od malých neohrazených vesniček v nížinách přes dvorce šlechty až po k nebesům se tyčící opevněná hradiště, tak i podle přepychových archeologických nálezů je patrné, že společnost se v této době stává složitější než kdy předtím a sociální rozdíly jsou stále výraznější.
Ti, kterým se podařilo zbohatnout na obchodování se vzdáleným jihem, na kontrole přístupových cest do oblastí s velkým ekonomickým potenciálem či na válečných taženích, si budují mocná sídla a velkolepé hrobky pod mohylami. To všechno zaplňují nákladným zbožím buď přímo z jižních etruských dílen, nebo napodobené místními zručnými řemeslníky. Bronzové talíře, zobákovité konvice, zlaté náušnice a náramky, tepané bronzové opasky, jemná etruská keramika, bronzové lité zvířecí i lidské figury, tím vším dávali halštatští pánové a jejich ženy najevo své bohatství. My archeologové z každého takového nálezu máme samozřejmě ohromnou radost. Jak se však na takovou okázalost dívali tehdejší běžní obyvatelé, na jejichž práci musely být tyto nejvyšší vrstvy závislé, to se z archeologických výzkumů už nedozvídáme.
Touha po středomořském životním stylu byla jakýmsi hnacím motorem, který ale zároveň napomáhal vytvářet nové pracovní možnosti. Za etruské zboží mohla střední Evropa nabízet zlato a další nerostné suroviny, své vlastní řemeslné výrobky, ale například i otroky. Inspirovat se v tehdejších, byť úspěšných, obchodních praktikách tedy nelze. I když ve Středomoří nacházíme zalíbení stále. Každopádně v 5. století př. Kr. byly i Čechy významnou rychle se rozvíjející oblastí, která si na budoucí konkurenci antickému světu mohla dělat nároky.
Minulost Dolních Břežan očima archeologů
Náš výzkum však není v Dolních Břežanech žádnou první vlaštovkou. V důsledku rozšiřující se obytné zástavby a postupné výstavby areálu školy a školky se v tomto prostoru kopalo již několikrát. Nejpozoruhodnější poznatky však přinesl výzkum archeologů z tehdejší Československé akademie věd v letech 1982-1984, který odhalil, že již v 6. a 5. století př. Kr. byly Dolní Břežany bohatou obcí s majetnými obyvateli. Tým v čele s Karlou Motykovou a Petrem Drdou zde mezi 48 dalšími objekty odkryl základy nadzemní stavby roubené konstrukce o nečekaných rozměrech 9,5 x 14 metrů a vnitřní ploše 135 metrů čtverečních. To není zrovna malý domek, co myslíte?
Také se tomuto domu začalo v archeologii říkat rezidence, nebo také panský dům. Majestátnosti mu však dodával nejen rozlehlý půdorys, ale také patro, kterým musel výrazně převyšovat okolní zástavbu. Do patra se chodilo po zalomeném dřevěném schodišti v západní průčelní části budovy a zastřešeno bylo valbovou střechou. Dům byl navíc také zapuštěn více než jeden metr pod zem, což by napovídalo o existenci poměrně slušných skladovacích prostor. Další domy okolo něj pak byly o mnoho menší a nenápadnější a byly rozmístěny okolo tak, aby tomuto panskému domu nestály v přílišné blízkosti. Kdo byl pán domu, to nám samozřejmě jeho základy neprozrazují, nicméně z nálezů uvnitř je jasné, že byl velmi bohatý. Nesmírně kvalitní keramické nádoby s náročnou a precizní kolkovanou výzdobou, skvělé bronzové šperky, koňská faléra, bronzový řetízek z litých článků, železná podkova a další luxusní kovové předměty, jantarové korále z baltského jantaru či skleněné korálky, to všechno jsou předměty, které si mohla dovolit jen rodina s vysokým společenským postavením.
Výzkum, který se otevřel lidem
I náš poslední výzkum odkryl další stopy po kráse a luxusu, kterými se zdejší obyvatelé kdysi obklopovali. Výzkum byl vyvolán v září jako záchranný, na ploše, kde se už nyní budují základy pro tělocvičnu. Vedl ho archeolog Josef Dufek spolu s pomocí Jiřího Bernata, který má s lokalitou již velké zkušenosti z minulých výzkumů. Podařilo se jim zde vykopat více jak 400 objektů ze starší doby železné i mladší doby kamenné – jamky po kůlových konstrukcích domů, zásobní a odpadní jámy, ale i základy řemeslných dílen. Z doby existence naší halštatské osady, tedy z 6. a 5. století př. Kr., to bylo minimálně pět polozemnic a torzo sloupového domu. Některé z těchto staveb s největší pravděpodobností sloužily právě jako dílny. A všechny byly vzdáleny asi 50 až 100 metrů od místa, kde byl před třiceti lety odkryt výše zmíněný panský dům. Tento výzkum tak tedy odhalil přímé pokračování naší osady z úvodu.
Více než stovka archeologů. Víc než padesátka institucí. Víc než 60 míst v ČR. A nespočet aktivit a informací. A také velká pozornost médií. Skutečné archeošílenství, jak to trefně označují naši američtí kolegové hashtagem#archaeomadness. Třetí český Mezinárodní den archeologie jednoznačně překonal naše tajné popularizační sny a ukázal světu, že i v tak malé zemi se skrývá obrovská energie, nadšení a chuť měnit staré návyky. V letošním roce jsme se totiž stali hned po USA druhými nejaktivnějšími archeology v rámci tohoto dne na celé planetě. A to už něco znamená.
Obzvlášť proto, že u nás popularizace archeologie nikdy nebyla zrovna vědeckou prioritou, ač si všichni uvědomovali, že postavení archeologů ve společnosti není zrovna dvakrát růžové. Potřeba dokázat společně lidem, že naše práce je skutečně hodná jejich pozornosti, však vědeckými kruhy probublávala již dlouho. A stačil pak jediný poslední impulz, který vyšel před dvěma roky z akademických archeologických kruhů Filozofické fakulty UK, aby zažehl právě toto „archeošílenství“. Letos se totiž do Mezinárodního dne archeologie, který od roku 2011 vyhlašuje Archaeological Institute of America, zapojila skutečně celá Česká republika. Velká i malá muzea, ústavy archeologické památkové péče, katedry archeologie i různá archeologická sdružení. Všichni jsme se snažili vymyslet, co nejlepšího v tento jeden den můžeme lidem nabídnout. Což, vzhledem k rozsahu archeologických nálezů a dat, která máme k dispozici, vůbec není legrace. A tak si každý zapojený archeolog nakonec vybral to, co ho baví nejvíc a co sám považuje za důležité a zajímavé zároveň. Formou přednášek, komentovaných prohlídek, vycházek, dnů otevřených dveří, workshopů, archeodílen či slavností pak byly desítky těchto vyvolených témat prezentovány na mnoha místech.
My z Ústavu archeologické památkové péče středních Čech jsme samozřejmě nemohli zůstat stranou, však také popularizaci děláme naplno v rámci našich Cest archeologie. Den archeologie jsme tedy pojali důkladně, hned na třech místech a ta jsme si rozdělili následovně: Zdeněk Beneš a já budeme prezentovat módu keltských žen a originální archeologické nálezy (rozdělení rolí je jistě zřejmé) na ústřední hromadné archeosešlosti v Celetné na půdě Filozofické fakulty, která je vždy v tento svátek přímo okupována archeology z mnoha pražských archeologických institucí. A s námi tam ještě budou naši skvělí a nesmírně šikovní pomocníci Anežka Míčková a Matyáš Kapic, a také přítel „Kelt“ s dlouholetou praxí, Petr „Křižák“ Ondroušek ze sdružení LaténArt. Kolega Jiří Bernat pak spolu s členy spolku Život v Hradci a okolí vezme lidi pěkně ven a provedou je po středověkých krásách Stříbrnoskalicka. A Josef Dufek, který momentálně vede výzkum na významné lokalitě v Dolních Břežanech, otevře bránu výzkumu a celé odpoledne tam bude zájemce provádět a ukazovat, co že to ti archeologové vlastně v té zemi hledají.
Velkorysé plány nám mohlo zkazit snad jedině počasí. Toho jsme se brzy ráno v Celetné vlastně obávali všichni nejvíce, protože většina aktivit se odehrávala na fakultních dvorech venku a déšť by akci návštěvníkům ani nám zrovna dvakrát nezpříjemnil. A ono nakonec asi i trochu pršelo, ale my si toho v tom celodenním nasazení téměř nevšimnuli. Neustálý tok návštěvníků v průběhu dne vůbec neustal, jen přetékal mezi venkovními stanovišti a našláplým programem archeologických jednohubek – krátkých přednášek, které ve třech blocích rezonovaly podzemním klubem. Nejen jednohubky, ale i dění nahoře na dvorcích bylo plné archeozábavy a poznávání. Dobrodružství archeologie tam totiž pod heslem „Žijeme archeologií!“ prezentovalo víc jak 60 archeologů pracujících či studujících a zastupujících Muzeum hlavního města Prahy, Národní muzeum,Hrdličkovo muzeum člověka, Národní památkový ústav, náš Ústav archeologické památkové péče středních Čech a samozřejmě také Ústavy pro archeologii, pro klasickou archeologii a Český egyptologický ústav FF UK. Všichni podávali informace o archeologických metodách, výzkumech i nálezech, ukazovali odborné i popularizační knihy, povídali si s návštěvníky a zprostředkovávali jim spoustu akčních činností. Poznávání doslova na vlastní kůži. Návštěvníci si totiž kromě rukodělných aktivit, jako je terénní výzkum, dokumentace hrobu, mytí nálezů, ražba mincí či jeskynní malba, mohli vyzkoušet keltské oděvy z naší převlékárny, ochutnat pravěké pokrmy, očichat a vyzkoušet barvířské rostliny a pigmenty, osahat tisíce let staré zlomky keramiky či pocítit jemnost a hebkost pravěkých textilií. Jednoduše archeologie všemi smysly. Brzy to ostatně také všechno sami uvidíte v akčním videoklipu, který je zrovna ve fázi přípravy a z nějž také pochází výše přiložený snímek!
My se Zdeňkem jsme tedy naše úsilí v Celetné zhodnotili velmi uspokojivě. Ale co naši kolegové? Co se dělo v jejich prezentačních archeobuňkách? V pondělí volám Pepovi: „Tak co Pepo, jak to šlo v sobotu v Břežanech?“ „No hele, dobrý, moc dobrý! Teda neřeknu ti, kolik lidí přišlo, ale vůbec jsem se nedostal k tomu, abych tam normálně pracoval.“ Takže asi hodně, řekla bych, když si za celé odpoledne nestihl Pepa ani kopnout. „A co ohlasy, nějaké neobvyklé reakce?“ „No jo, lidem se to moc líbilo. Teda, jeden pán se mě po tom, co jsem mu ukázal všechny nálezy, ptal, kdy že jim ukážu taky ty důležitý objevy. Ale jinak byli úplně nadšení, zvlášť ženský, ty obdivovaly hlavně korálky a keramiku, a že vidí, jak se to nachází.“ A co středověký výlet za archeologií po Stříbrnoskalicku? „Vycházka trvala od desíti do pěti hodin a byla dlouhá asi deset kilometrů, takže se nám lidé průběžně střídali, přicházeli a odcházeli, jak zrovna mohli, fyzicky i časově. Celkem jich ale bylo kolem 35, hlavně z řad místních obyvatel, takže to byla vlastně i taková pěkná společenská událost. Bylo slunečno a tak celá trasa od návštěvy kostela sv. Jakuba Většího v Rovné ve Stříbrné Skalici přes Hradové Střimelice, kostel sv. Martina v Kostelních Střimelicích až do Hradce u Stříbrné Skalice byla skutečně moc příjemná“, říká Jiří Bernat, který na tento den dokonce zajistil zpřístupnění několika navštívených kostelů i otevření místního obchodu, aby návštěvníci během dlouhých archeotoulek nehladověli.
Za naši „Úapku“ tedy můžeme Mezinárodní den archeologie hodnotit jedině s radostí a vděčností za vynaložené úsilí všech zúčastněných a hlavně hlavních organizátorů a inspirátorů z FF UK, Pavla Titze, Kamily Remišové Věšínové, Miroslava Popelky a Renaty Šmidtové. A podle sobotního rozjímání s ostatními kolegy nad zaslouženým pivem to nebude jen pocit. Prostě se to asi fakt povedlo. Myslím, že o tom svědčí i pár zatím získaných čísel: Celetná 2000, Roztoky 520, Liboc 500, Teplice 308, Most 410, Břežany 150, Ústí nad Labem 269. To jsou počty návštěvníků, které hlásí některá ze zapojených míst. A to je jen kapka v proudu, který se díky MDA spustil. Teď nezbývá než doufat, že jen tak nevyschne a bude stále zurčet i po celý rok. A co vy, pomůžete nám a necháte se taky strhnout proudem „archeošílenství“?
Veronika Mikešová
A abychom nezapomněli, na večer Mezinárodního dne archeologie zařadila ČT na program díl pořadu Historie.cs s názvem Pravěk v nás, na jehož natáčení jsme se aktivně podíleli.
A za shlédnutí stojí také další video i fotoreportáže k letošnímu MDA:
Česká televize: Mezinárodní den archeologie
Česká televize: Na jeden den archeologem
Hradecký deník: Ve Všestarech objevovali vědu
Brněnský deník: Nejvíc nás trápí amatérští hledači, zjistili lidé při světovém dnu archeologie
iFórum: Velká oslava archeologie potřetí
Slavnost v Archeoparku v Liboci
Archeologie na dosah: Foto z Mezinárodního dne archeologie
Přednáška v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy
Oblastní muzeum v Mostě: fotogalerie
Národní památkový ústav: V rámci Mezinárodního dne archeologie se v Telči pekly moučné placky
Slunce spaluje naše holá ramena, když se shýbáme pro několikatisící stéblo rákosu. Dolů, sebrat, nahoru, prostrčit osnovou, utáhnout, narovnat, dolů, sebrat, nahoru… Záda začínají protestovat, ale nesmíme vypadnout z rytmu. Do příjezdu kupců a otevření bran osady zbývá už jen pár hodin a na přístřešky z doby kamenné musíme dotkat ještě několik dalších rákosových rohoží. Únavu z celého týdne úspěšně potlačuje stoupající hladina adrenalinu. Vždyť je to tady zase! Kupecká osada Krumbenowe už potřetí rozdmýchá vlnu pravěkého šílenství! A za to všechna ta dřina stojí.
Se snášejícím se soumrakem se dosud téměř prázdná Pivovarská zahrada v Českém Krumlově začíná zaplňovat. Mezi prvními přijíždí keltský druid, pak dvě neolitické rodiny, tkadlenky doby bronzové, keltský švec, středověká barvířka, halštatský obchodník se solí, varjagové, viking, brníř, řezbáři, bronzíři, kameníci, Germáni a mezi posledními Římani. Vítáme se a objímáme a rozparcelováváme zbytky volného místa v zahradě. Začíná to být docela problém, stanů je hodně a tak keltskou část osady musíme stavět ve dvou řadách. Prostor však není to jediné, čeho je nedostatek, 90 účastníků, kteří se nám letos sjeli, musíme také nasytit. A tak si společně s nimi dáváme ještě v pátek večer další směnu a spolu s dorazivším skvělým kuchařským duem loupeme, krájíme, probíráme plánované dění v osadě a taky spoustu dalších témat ze života. Jsme totiž velká parta kamarádů, kteří se spolu sjíždějí, aby se nejen společně nořili hluboko do minulosti, ale taky si vzájemně pomohli, když je potřeba.
A že tentokrát se skutečně hodila každá pomocná ruka. V sobotu ráno totiž zavládl klasický ranní chaos s úpravou osady, roznášením posterů a městských upoutávek, doděláváním stanovišť a úklidem. Ještě pět minut před desátou odjížděla poslední auta ze zahrady a u některých z nás počínala mírná panika. S příchodem prvních návštěvníků jakoby se však najednou osada uklidnila a všechno začalo fungovat, jak má. Pěkně a přehledně. Stejně jako loni, i letos jsme areál Pivovarské zahrady pojali chronologicky a rozmístili naše kupce v kruhu věků od paleolitu až po vrcholný středověk. K naší velké radosti se nám rozrostla část osady reprezentující dobu kamennou, a tak jsme letos mohli návštěvníkům představit nejen lovce paleolitu a mezolitu a první neolitické zemědělce, ale prvně také eneolit, konkrétně rodinu kultury zvoncovitých pohárů. Plnit se nám zlehka začala také doba bronzová a svůj vlastní prostor dostala i starší doba železná, tzv. halštatská, kterou letos zpestřil i kočovný Skyth z dalekého východu. Následovali již tradiční Keltové z mladší doby železné, familiárně zvané latén, kterých, jako vždy, bylo všude plno. Doba římská byla zastoupena jak divokými a nezkrotnými Germány, tak i vysoce organizovanými a stále vyřazenými Římany. V raném středověku nám sice chyběli pro naše území typičtí Slované, zato přijeli svůj um předvést vikingové ze severu a z východu dobře známí varjagové. Řemeslníci vrcholného středověku ale už byli opět z našich luhů a hájů.
Kupeckých stanovišť tedy bylo letos až nečekaně mnoho. Stejně tak činností, které si na nich návštěvníci mohli zkoušet. Ať už to byla práce s kamenem, od štípání po vrtání a broušení, drcení a mletí obilí, výroba hliněných sošek či jeskynní malba, výroba provazů, ochutnávání pokrmů či oblékání historických oděvů, všechno strhávalo k osahání nejen děti, ale i dospělé. I dětská linie, kterou jsme letos pojali jako Stezku mladého archeologa, přitahovala všechny věkové kategorie, a tak ti nejaktivnější návštěvníci téměř nevěděli, co dřív. A my jim to vůbec nezjednodušili, protože jsme běžný chod osady ještě prokládali přednáškami v různém pojetí (viz program). Během celého víkendu se tak návštěvníci setkali jak s klasickým erudovaným výkladem, tak i s přednáškou ve formě osobního příběhu, divadelní scénky či módní přehlídky. Velkou zábavou byl i průvod městem, kterým jsme se rozhodli přilákat nové návštěvníky. Procházet za dunění pravěkých rytmů a řevu keltských a germánských bojovníků uličkami Českého Krumlova byl silný zážitek, na který většina z nás jen tak nezapomene.
Hřeb Krumbenowe však vždy zasvěcujeme něčemu výjimečnému. Letošní ročník se nesl ve znamení doby přelomu mezolitu a neolitu, která je jedním z nejzlomovějších období lidské minulosti vůbec. Lidé před téměř osmi tisíci lety totiž pozvolna začali přecházet k zemědělství, usazovat se ve stálých vesničkách, chovat zvířata, vyrábět keramiku a oblékat se do látek. Změn, které by naše životy změnily tak výrazně, již od té doby moc nebylo. A proto jsme se rozhodli návštěvníkům tuto dobu představit formou scénky, která však byla více než jen pouhým představením. V sobotním podvečeru se v osadě totiž odehrála mezoliticko-neolitická svatba. Spojili se zde dva lidé, kteří jsou skutečným párem a které osud spojil právě zde, v Kupecké osadě Krumbenowe, přesně před rokem. A my jejich nápad, říci si své neformální ano zde, využili, a tak si mezolitik vzal neolitickou ženu, aby jeho lidu přinesla nové zemědělské znalosti. Takovou událost je samozřejmě archeologicky těžko možné doložit, ovšem my jsme vycházeli z nálezů ze slavné srbské lokality Lepenski Vir (jednou z tamních staveb jsme se dokonce inspirovali a použili ji jako vzor jedné ze staveb, které jsme v naší osadě vybudovali), kde se v jednom období skutečně nacházelo jak lovecko-sběračské osídlení mezolitické, tak i neolitická osada. Ke kontaktům rozdílných kultur tak prokazatelně docházelo a právě takové svazky, jaký jsme my zinscenovali, jsou jednou z pravděpodobných možností šíření neolitických inovací. Tím to ale nekončilo. Každý pravěký svátek byl nepochybně, stejně jako dnes, doprovázen hudbou a tancem. Tedy i naši svatbu jsme spojili s hudebně-tanečním rituálem symbolického lovu srny, její ž masku jsme vytvořili podle nálezu hrobu mezolitické šamanky z Bad Dürrnbergu. Ve chvíli, kdy se již téměř bezmocná srna, naháněná lovcem i tančícím havranem, za zvuku zrychlujícího bubnování rozběhla proti svému lovci a vyběhla po něm, aby se mu zavěsila za krk, přihlížející jen hlasitě vydechli. Svazek byl posvěcen a tak neolitizaci nejstarší části osady již nic nebránilo.
Všechno se to možná zdá z pohledu archeologie jako hraní. Návštěvníci se však živým pravěkem a středověkem nechávají zcela okouzlit a sami pak přicházejí s vlastními otázkami, týkajícími se minulosti i jejích dokladů. Popustit uzdu archeologické fantazie se v tomto případě totiž skutečně vyplatí, protože jedině tak můžeme své interpretace předat i dál mimo náš obor. A že ten obor je skutečně atraktivní potvrzuje i fakt, že letos Kupeckou osadu Krumbenowe navštívilo rekordních 4036 návštěvníků. Akce, která původně vznikla jako nápad dvou mladých spřátelených archeoložek na malý workshop, se tak rozrostla do nepředvídaných rozměrů a přitahuje pozornost, o které jsme ani nesnili. Je to ale také velký závazek. Děláme to dobře? Co všechno můžeme zlepšit? Jak naložit s tím, co jsme vybudovali? Kam to dále posouvat? Všechno je nyní předmětem diskuze. Nezajímá nás ale jen ta archeologická, zajímá nás i názor vás čtenářů a návštěvníků! Ať z diskuzí ale vyplyne cokoli, jedno vám už teď můžeme slíbit určitě. Kupecká osada Krumbenowe otevře své brány i počtvrté!
Celé Krumbenowe 2016 bylo možné jen díky obrovskému nasazení všech „dobových“ účastníků a partě skvělých pomocníků, kterým patří náš velký dík!
Jistě vám neunikl náš nedávný velký objev, který se dostal až na stránky zahraničních médií, jako jsou například prestižní magazín Archaeology nebo National Geographic. Při záchranném výzkumu pod vedením archeologa Tomáše Chlupa ve Velimi u Kolína se nám mezi půdorysy domů z mladší doby kamenné, tzv. neolitu, odhalila také stejně stará studna. A jelikož neolitických studen je po celé střední Evropě skutečně jen několik, nález rozpoutal velkou senzaci. Ovšem neméně senzační jsou i nálezy, které se bezpečně po celých sedm tisíc let uchovaly uvnitř studny.
Ve vlhkém a bezkyslíkatém prostředí dochází k pomalejší degradaci organických materiálů. Ty se u nás při archeologických výzkumech nalézají pouze vzácně, protože se většinou rozloží. Ve spodní vodou prosáklém jílovito-písčitém sedimentu, kterým byla velimská studna po konci svého užívání zaplněna, se však organické nálezy nerozložily. Nejenže tedy ve studni zůstala zachována její dřevěná dubová konstrukce, ale také mnoho pozůstatků pylů, semen a dalších částí rostlin. To jsme vlastně očekávali. Co jsme ale rozhodně nečekali, byl nález provázku. Ne otisku nebo zuhelnatělého zbytku, ale skutečného, fyzicky dochovaného provázku. Nález tak nesmírně vzácný a svou povahou tak pozoruhodný, že i odborníci na historický textil z něj byli takřka u vytržení.
Ale vezměme to pěkně od začátku. Práce ve Velimi začaly již v roce 2001 pod vedením Miloše Vávry a pokračovaly v etapách až do roku 2016, kdy byla odkryta velká část neolitického sídliště, v jehož jádru bylo nalezeno menší nezastavěné prostranství. Že se v něm ukrývá studna, jsme zjistili v březnu. Její odkrytí a vyzvednutí možných nálezů však bylo potřeba detailně naplánovat a dát dohromady tým odborníků z řad archeologů i paleobotaniků, kteří s tímto u nás neobvyklým nálezem mají zkušenosti. A tak se po několika poradách všichni nad studnou sešli 7. dubna 2016 a pustili se do toho.
Odkrývání bylo velmi náročné, neboť studna byla zahloubena v bortících se labských píscích. Místo precizního odškrabování vrstviček se tak naši odborníci potýkali s masou několika metrů bahnitých nánosů, jež se jim obalovaly doslova na každičké místo těla. Když při postupném vyzvedávání dřevěných trámů objevili celou polovinu kulovité nádoby, která jim svým tvarem potvrdila dataci celé studny do 2. fáze kultury s lineární keramikou, tedy do staršího neolitu, pocítili úlevnou radost. Další překvapení však přišlo vzápětí, když na ně z vrstvy okolo nádoby téměř vypadla skoro sedm centimetrů dlouhá šňůrka, která nejspíše byla původně provlečena oušky nádobky, užívané zřejmě k čerpání vody ze studně.
V celé České republice je už jen jeden jediný další stejně starý fragment provázku, a to několik útržků lněné šňůrky z neolitické studně v Mohelnici, které však nebyly nikdy detailně publikovány. Náš nález tedy otevřel možnost poznání na poli jen málo probádaném, a tak bylo potřeba jednat rychle. Jakmile se takové prastaré organické nálezy dostanou z relativně bezpečného vlhkého prostředí na vzduch, jejich degradace je pak rychlá. Okamžitě jsme se tedy spojili s Helenou Březinovou z textilní restaurátorské laboratoře Archeologického ústavu AV ČR v Praze a během pár dní už byl náš provázek opět v bezpečí, uložen v laboratorní lednici a průběžně zvlhčován roztokem vody a etanolu, aby ani neplesnivěl, ani nevysychal.
Následně byl sestaven konzervátorský tým ve složení Jana Bureš Víchová, Markéta Škrdlantová a Klára Drábková, který se v laboratořích Vysoké školy chemicko-technologické vrhnul do práce. Celý kus sedimentu, v jehož nitru byl provázek ponechán, byl nejprve proplachován na sítu, dokud se neodplavila hlavní část bahna. Jemnější očištění pak už probíhalo pouze vodou pomocí pipety a pinzetou, a tak byl provázek zbaven i těch nejmenších kaménků. Po namočení do speciálního konzervačního roztoku, který jeho vlákna změkčil a zároveň zpevnil, byl týdenním vymrazováním vysušen a uložen do speciální krabičky z vhodných materiálů. Ta měla přímo podle tvaru našeho provázku vytvarované lůžko tak, aby do ní přesně zapadl. A nyní už nezbývá nic jiného, než ho pěkně uložit v depozitáři při stálé teplotě a relativní vlhkosti vzduchu a věnovat se tomu, co nám vlastně všechno může prozradit.
Vzhledem ke svému sedmitisíciletému stáří je totiž v provázek v překvapivě dobré stavu. Podařilo se tak změřit jeho přesnou tloušťku (4 mm) a zjistit způsob jeho výroby. Tvoří ho dva svazky spojené v levotočivém zákrutu. Každý z těchto svazků je stočen pravotočivě z jednotlivých tenčích vlákének. To odpovídá obecně i dalším textilním nálezům, koneckonců si můžete sami vyzkoušet, že když budete stáčet několik pramenů (ať už třeba nitek či vlasů) k sobě, budete je točit s největší pravděpodobností doprava.
Z čeho ale vlákna pochází? Podle technologického rozboru se jednoznačně jedná o rostlinné lýko, otázkou však zůstává, ze které rostliny pochází. Podle výsledků z infračervené spektroskopie jsou vlákna nejvíce podobná konopí, jednoznačné určení však prozatím nebylo možné. Verdikt tedy zůstává otevřen a nezbývá než doufat, že se tento oříšek podaří vyřešit paleobotanikům. Navíc, existuje nemalá pravděpodobnost, že v padesáti pytlích, ve kterých je zatím uložen veškerý sediment ze studně vytažený, bude dalších fragmentů výrobků z rostlinných vláken ještě více. Musíme tedy zůstat trpěliví a počkat, až se podaří všechno důkladně proplavit a prozkoumat.
Pak se spolu s odbornicemi na archeologický textil budeme moci pustit do širších úvah o provázku a výrobě textilu v kontextu mladší doby kamenné a celkově tak rozšiřovat naši znalost tohoto přelomového období naší minulosti. I pouhých sedm centimetrů (přesněji řečeno 6,7 cm) provazu totiž může posunout archeologii zase o kousek dál!
