KNĚŽEVES

Název: Časoprostorový vývoj, hospodářství a sociální stratifikace osady z doby bronzové v Kněževsi u Prahy“

Poskytovatel: Grantová agentura ČR - reg. č. 404/02/0024

Doba trvání: 2002 – 2005

Řešitel: PhDr., Ing. Lubor Smejtek

Charakteristika: Archeologicky prozkoumaná skrytá plocha dosáhla rozlohy více než 10 ha a bylo na ní zjištěno celkem 2939 zahloubených objektů z několika pravěkých období (neolit, eneolit, doba bronzová, doba halštatská, časný latén, doba hradištní ad.). Nejvíce nálezů však spadá do mladší až pozdní doby bronzové (13.–9. století př. Kr.), kdy bylo osídlení této polohy nejintenzivnější.

Grantový projekt se zaměřil na zpracování více než čtvrt milionu zlomků keramiky a jejich archeologického roztřídění do jednotlivých sídelních horizontů, včetně paralelizace s dosavadní relativní chronologií knovízské a štítarské kultury. Kromě archeologické stránky věci (kreslení vybraného vzorku nálezů, digitalizace terénní dokumentace, sestavování celkových plánů, typologie a chronologie keramiky apod.) byla značná pozornost věnována vypracování širokého spektra přírodovědných analýz, což řešení problematiky mlado- až pozdně bronzového osídlení české kotliny dostává nejen kvantitativně, ale i kvalitativně na mnohem vyšší úroveň. V řadě ohledů se tak toto naleziště stalo komplexně nejprozkoumanější lokalitou popelnicových polí v Čechách.

Zkoumaná desetihektarová plocha nebyla v pravěku osídlena rovnoměrně, avšak naprostá většina nálezů pochází z její SV poloviny. To samozřejmě platí i pro objekty z mladší a pozdní doby bronzové, kterých bylo zjištěno celkem 1239. Dále bylo zjištěno celkem 1428 kůlových (383) a sloupových (1045) jam, neobsahujících v naprosté většině průkazný datovací materiál. Příslušnost většiny z nich do sledovaného období popelnicových polí je však velmi pravděpodobná. Zmíněných 1239 knovízských a štítarských objektů jsou převážně zásobní jámy, případně hliníky, ve kterých bylo nalezeno dostatečné množství průkazného datovacího materiálu. Skutečný počet objektů popelnicových polí byl tedy mnohem vyšší, a to i vzhledem k tomu, že skrývka ornice a mohutného podorničí s kulturní vrstvou celou řadu mělce zahloubených struktur nutně zničila. Situaci však nebylo možné ovlivnit, neboť k rozsáhlému mechanizovanému skrytí plochy došlo z popudu investora bohužel ještě před zahájením vlastního archeologického výzkumu. V celé řadě případů tak byly zachyceny jen úplné spodky zásobních jam-obilnic, či pouhá dna kůlových a sloupových jam. Mělčeji zahloubené objekty, nedosahující sprašového či opukového podloží, se pak zákonitě nedochovaly. Kůlové a sloupové jámy bohužel ve většině případů netvořily jednoznačné půdorysy nějakých nadzemních staveb, obytných či hospodářských. Určitou výjimku v tomto směru představuje půdorys složitější pravoúhlé kůlové struktury, zachycený „na spraši“ na JV okraji skryté plochy v sousedství zařízení staveniště. V okolí této stavby se nacházelo množství zásobnic a je velmi zajímavé, že zde byly i dva zahloubené objekty, zaplněné velkým množstvím rozbitých plochých misek s tordovaným okrajem. Jejich vnitřní plocha je tuhovaná a různě zdobená (soustřednými kruhy, různým počtem důlků apod.), avšak spodní část mají hrubou, neupravenou a často opatřenou velmi malým ouškem, které snad sloužilo k provlečení šňůrky a zavěšení těchto pohledově jednostranných artefaktů (obětin?) na stěnu. Jeden z těchto objektů obsahoval také destrukci mohutné mazanicové konstrukce, vytvářející původně jakési sloupy a rozvětvená profilovaná „okruží“. Evidentně se jedná o pozůstatky nějaké honosné nadzemní stavby, snad právě té, jejíž půdorys byl v těsné blízkosti zachycen. Kultovní účel této stavby (sluneční chrámek?) by se v tomto kontextu nezdál zcela nepravděpodobný. Objevený keramický materiál z obou jam je celkem jednoznačně datovatelný do vyspělé fáze knovízské kultury (Ha A2/B1).

V SZ části plochy byl zjištěn mělký příkop s plochým dnem, vykliňující směrem k JV, který obsahoval knovízský materiál a jehož funkce je nejasná. Problematické je však datování částí relativně soustředných palisádových (?) žlabů (3–5), ležících o něco dále k JZ. Prakticky jediným vodítkem pro datování „ante quem“ je superpozice se štítarskou jámou, která porušuje jeden z nich. Mohou ovšem pocházet i z neolitu (časného eneolitu?) či pozdně mohylového období. Za účelem sledování vnitřního časoprostorového vývoje osady v průběhu mladší a pozdní doby bronzové bylo nezbytné vypracování sídlištních fází a odatování jednotlivých objektů, pokud obsahovaly chronologicky průkazné nálezy. Celá relativní chronologie sídliště je v podstatě založena na typologické analýze keramiky a vychází z běžně používaných datovacích systémů, se kterými je synchronizována. Celkově se podařilo vyčlenit 6 sídelních horizontů, přičemž dva lze v některých příznivých případech ještě dále rozdělit (4a, 4b, 5a, 5b). V řadě případů však bylo možné jen obecné datování do období knovízské nebo štítarské kultury. Pro období popelnicových polí jsou z Kněževsi k dispozici také čtyři kalibrovaná radiokarbonová data, změřená v laboratoři DAI v Berlíně.

Do nejstaršího 1. horizontu (pozdně mohylového; Br C2/Br D) spadají pouze 3 zachycené objekty, což dobře koresponduje se situací na jiných knovízských lokalitách. Horizont 2 (Br D) zastupují 23 objekty a do horizontu 3 (Br D – Ha A1) můžeme zařadit 46 objektů. Horizont 4 (Ha A1/2 – Ha A2/B1) představuje vrcholnou fázi knovízské kultury a datujeme do něho nejvíce, tedy 566 objektů. Z toho 32 objektů náleží do jeho starší části (4a), 72 do mladší poloviny (4b) a 462 objektu nešlo detailněji rozlišit (4). Poměrně početná je také skupina objektů, zařaditelná do širšího intervalu horizontů 3–4 (129). Pouze obecně do období knovízské kultury, bez možnosti bližšího datování, náleží 393 objektů. Výrazný pokles intenzity osídlení lze pozorovat v období štítarské kultury (celkem jen 64 objektů). Horizont 5 (Ha B1–2) lze opět v několika případech rozdělit na dvě části. Do 5a spadá 9 objektů, do 5b 6 objektů a obecně do horizontu 5 náleží 25 objektů. Horizont 6 (Ha B2–3), představující závěr celého zdejšího osídlení popelnicových polí, zastupuje 10 objektů. Celkem 11 objektů je z přelomu knovízské a štítarské kultury (4b/5a), 14 je jich obecně štítarských a 4 můžeme jen obecně datovat do mladší až pozdní doby bronzové. Z obecného pohledu knovízské osídlení houstlo směrem k SV, kde lze na nezkoumané špici nízké ostrožny předpokládat jeho kulminaci. Sledování prostorového vývoje v rámci odkryté části sídliště se bohužel ukázalo jako velmi obtížný úkol, a to zejména vzhledem ke značné nerovnoměrnosti v zastoupení objektů z jednotlivých fází, čím se pozorování stává statisticky velmi málo průkazné. Odmyslíme-li si totiž blíže nedatovatelné knovízské objekty, pak vidíme značnou převahu objektů horizontu 4, rozptýlených po celé osídlené ploše. Poměrně málo početné objekty ze starších horizontů nevytvářejí žádné výrazné shluky ani se nekoncentrují v určitých částech zkoumané plochy. Určitá zaznamenatelná prostorová změna nastává až s nástupem štítarské kultury, jejíž osídlení bylo v porovnání s předchozím obdobím výrazně řidší a soustřeďovalo se spíše v severozápadnější části plochy a na JV prakticky chybělo. Snad to souvisí s nedalekým intenzivním štítarským osídlením na k.ú. Kněžívka SV od zkoumané polohy.

Výstup: